|
|
 Vyrovnat se s minulostí je vždy složité
Podobně jako Kunderův a Jirešův Žert rovněž polský snímek
Člověk z mramoru (1976), který v neděli 16. listopadu ve
20.20 uvádí ČTart, vychází z konfrontace tíživé, tragické
minulosti s přítomností, která by nejraději veškeré
nepříjemné vzpomínky pohřbila. Dokonce ani ti, kteří se
podíleli na někdejších hrůzách, si nepřipouštějí jakoukoli
vinu – s poukazem na to, že „taková byla doba“. Wajda –
spolu se scenáristou Aleksandrem Ściborem-Rylským –
promýšleli svůj příběh dlouhá léta (jedna z verzí scénáře
paradoxně vyšla již v polovině šedesátých let v ruském
časopise Iskusstvo kino), zápolili s podezíráním vládnoucí
moci, které téma připadalo příliš rozjitřující, než konečně
získali souhlas a začali natáčet.
U nás samozřejmě v té době nebylo ani pomyšlení, že by se
takto pojatý příběh mohl ocitnout na plátnech kin – byl
okamžitě označen za ideologicky pochybný. Ještě hůře, rovnou
označeno za protisocialistické, dopadlo volné pokračování
Člověk ze železa, mapující dělnické bouře počátkem
osmdesátých let. Teprve loni Wajda přidal pomyslnou třetí
část, životopisný snímek Walęsa: Člověk naděje. Uvede ČT i
tato dvě díla?
Hrdinou Člověka z mramoru je studentka dokumentaristiky
Anežka (hrdinčinu umanutost naprosto bezprostředně postihla
debutující Krystyna Jandová), která se rozhodla natočit svůj
absolventský film o někdejším hrdinovi socialistické práce,
uctívaném úderníkovi Birkutovi (Jerzy Radziwiłowicz). Jenže
má problém: hrdina včerejška jako kdyby znenadání zmizel v
příslovečném propadlišti dějin. Souběžně s téměř detektivním
hrdinčiným pátráním, co se vlastně přihodilo, sledujeme
Birkutovy osudy, příběh naivního, snaživého mladíka, jenž na
chvíli uvěří vznosným heslům, aby se vzápětí stal jejich
obětí.
Wajda ony časy, kdy navenek vládlo nadšení, ale pod ním se
skrývala hrůza, vystihl v téměř reportážní doslovnosti,
ostatně jakoby autentické dokumentární záběry z té doby
tvoří důležitou součást vyprávění. Režisér nepodlehl
pokušení vytvořit jednoznačně vyhrocený politický pamflet.
Nevysmívá se naivnímu pracovnímu nadšení ani víře lidí, že
budují lepší a spravedlivější svět. Neproklíná ani mocenskou
bezohlednost, která se uplatňuje v jakékoli době, mění se
toliko její podoby, postupem času jako by se zjemnila, jen
se zbavila vnější fyzické hrubosti či násilností. Autory
zajímá především ledví člověka, jenž se ocitá tváří v tvář
určité situaci, kterou stěží ovlivní – avšak může se
rozhodnout, zda se s ní pasivně smíří, nebo proti ní
vystoupí. Birkut i Anežka, každý v jiné době, se řídili svým
svědomím a nezlhostejněli.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
