|
|
Člověk fotí člověka
Markétu Luskačovou (1944) zná divák zejména díky jejím
fotografiím dětí. Jsou mimořádně podařené: žádný prvoplánový
„emotional blackmail“, ale tiché porozumění podtržené citem
pro humor. Vhled i pokora. Důvěra před objektivem, přirozený
zájem za kamerou. Portréty autorky, které se vyrojily kolem
její aktuální retrospektivy v pražské Leica Gallery (trvá do
2. listopadu), mluví stejnou řečí – jiskra v oku, lehký
úsměv na rtech, krásná tvář. Luskačová je prostě vyrovnaná a
spokojená, srozuměná se svými možnostmi i mezemi. Jako
člověk i jako fotografka. V současném světě výjimka mimo
všechna pravidla.
Pražská přehlídka zahrnuje poslední půlstoletí. Odtud
zpravodajský název Fotografie 1964–2014. Tři galerijní sály
sice nenabízejí bůhvíjaký prostor, snímků tu visí pár
desítek, ale skládají dohromady jasný příběh. Luskačová
fotografuje v humanistické tradici. V roce 1975 odešla z
Československa, v druhé polovině sedmdesátých let pracovala
pro slavnou agenturu Magnum Photos. Zaučil ji prý Josef
Koudelka. Jmenovatele má jejich dílo společného, ale čitatel
je různý. Koudelka je výrazově naléhavější, místy
metafyzický, místy existenciální. Luskačová se dívá na svět
jemnějším rastrem, její pohled je měkčí, lyričtější,
chápavější, v úběžníku má harmonii, věří na mezilidskou
soudržnost. A nezáleží, jestli fotí divadlo v Praze,
zapadlou vesnici na Slovensku, tržnice v Londýně, masopustní
veselí na českém venkově nebo náboženskou pouť v Polsku.
Fotografie Markéty Luskačové mají často ještě jednu kvalitu,
a to výše jmenovaný humor. I tady platí pravidlo o výsledné
harmonii: autorka se nevysmívá, nekritizuje, nepovyšuje se
na objekt před kamerou. Ukazuje druhé tak, jak by chtěla
vidět na jejich místě sebe. To vyžaduje silné sociální
cítění a odvahu. Vlastnosti, které se z příslovečné „české
nátury“ vytratily dávno bůhvíkam. Díky za tu připomínku.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto © Markéta Luskačová |
