|
|
Mezi jakým národem jsem teď?
Mnozí z českých vojáků, kteří narukovali do císařské armády,
před vypuknutím pvní světové války neopustili rodný kraj.
Rozkazy generálů je však záhy odvelely do vzdálených končin
a muži přicházeli do styku s cizími zvyky, jídly i způsoby
hospodaření. Tyto zkušenosti stály řadě z nich za
zaznamenání a z jejich zkušeností čerpá šestý díl vltavského
cyklu Polní pošta (sobota 11. října).
Čím dále od domova, tím větší kulturní šok vojáci zažívali.
Rozdíly ale existovaly i uvnitř samotné habsburské
monarchie, jak si na podzim roku 1914 poznamenal cestou na
východní frontu náchodský rodák Bohumil Španiel.
„Následující den jeli jsme chudým Slovenskem. Jaký to byl
rozdíl proti Moravě, samý kámen a skály, ani lesy zde nebylo
vidět, pouze zakrslé stromky, obydlí Slováků zpustlé, všude
byla viděti chudoba, děti bosé, vůbec nebylo tam viděti
někoho obutého. Když vlak někde zastavil, přibíhaly děti z
vesnice, klekaly vedle trati se sepjatýma rukama a ukazovaly
směrem k Haliči. Chtěly nám tím označiti, že se budou za nás
modliti, podělovali jsme je penězi a čokoládou.“
Nad civilizační úrovní místního obyvatelstva se
pozastavovali zejména zajatci v Rusku. Budoucí legionář
František Matula padl do ruského zajetí koncem roku 1914. V
lednu 1915 si ve vesnici Voskrysenka zapsal do deníku: „Mezi
jakým národem jsem teď? Jsou to zde lidé vůbec bez citu, bez
charakteru, neznají ani číst, ani psát, jen tak některý,
zato na popa zde drží. Jsou pořád plní křížků. Když někdo
přijde do domu cizí, hned dělají samé křížky, to jich tolik
nadělají, že to mnohokráte jsem nemohl ani sčítati. Jiného
zde neznají, národ ubohý.“
Podobný postřeh učinil i pekař Viktor Rychetský z
východočeských Černožic. Ten se do zajetí dostal už počátkem
září 1914 a během následujících pěti let prošel celým
Ruskem. „Psát a číst umí málokdo, buď farář, mají-li ho,
nebo kupec a potom obecní písař. Starosta psát neumí, ten dá
na dobrozdání jenom obecní razítko a tři křížky. Ostatní
vykoná obecní písař. Do školy posílali děti, jen kdo chtěl.
Psát neuměli, čísti také ne a velice se divili, když jsem
jim řekl, že u nás umí číst a psát každý.“
Kromě vzpomínek na stravovací a hygienické návyky v
sibiřských domácnostech zaznějí v pořadu i názory českých
vojáků na stav mravů v Itálii a úroveň školství ve Francii,
postřehy ze Srbska i záznamy obyčejů muslimského
obyvatelstva Bosny. Chybět nebude ani líčení špatné pověsti
maďarských vojáků a neoblíbených Poláků a dojmy legionářů z
prvního setkání s Číňany a Japonci na Dálném východě.
Pavla Horáková, spoluautorka cyklu
|
