|
|
 Srnky
a letadla
S Petrem Vášou se známe už třicet let. Kdysi měl rockovou
kapelu a zpíval o nudě v Brně, o ošklivých lidech, kteří
loví potvoru, a protivných notách, jež se malému dítěti při
úmorném cvičení na klavír rozběhnou po papíře. I v nevlídném
Paláci kultury se mu na koncertě podařilo nás všechny v tom
plyši rozpohybovat a zamotat do vlaku jeho slovních smyček:
„Lokomotivám se motají kola, kola se motají lokomotivám...“
Schválně si to zkuste několikrát nahlas zopakovat a uvidíte,
co to s vámi udělá.
Po několika letech úspěšné rockové kariéry se zbavil všech
nadbytečných rekvizit, především hudebních nástrojů, a stal
se fyzickým básníkem. Recituje, zpívá a všelijak jinak
deklamuje svoje originální texty, hraje na své tělo jako na
hudební nástroj, ale také tančí či dokonce v pohybu kreslí.
Všechno, co dělá, je tak osobité, že nemá následovníky ani
plagiátory. Má jen své publikum, dnes nejen doma, ale i za
hranicemi. Našel totiž způsob, jak být srozumitelný i ve
světě, a nezpívat přitom anglicky: vymyslel si vlastní jazyk
složený z mezinárodně pochopitelných slov. Určitě jím nelze
sdělit všechno, ale dá se jím vyjádřit něco dost zvláštního,
neboť nová slova se starými jazykovými kořeny vytvářejí i
novou realitu.
Teď začal Petr psát knihy. První z nich, nazvaná Tomatom,
vyšla před pár měsíci, ale už má rozepsané další. Zeptal
jsem se ho, co ho na psaní nejvíc baví. Přišel mě totiž
navštívit a člověku se zase tak moc často nestane, že se u
něj zastaví někdo, jehož knihu zrovna čte. „Teď mě zrovna
baví dávat svým postavám svobodnou vůli,“ pravil. „Četl jsem
někde, že spisovatel může mít rád svoje postavy, jen když je
přestane ovládat a ony se mu nějak vymknou a dělají si, co
chtějí.“
Seděli jsme na balkoně, pili kávu a vyhřívali se na
zářijovém slunci. Petr vyprávěl, jak si své psaní užívá,
protože postavy z jeho knížky si mohou dovolit dělat i věci,
které by také rád zkusil, ale z různých důvodů na to nemá.
Často jsou podle něj vzdělanější v různých oborech, než je
on, takže to musí dohánět studiem, aby jim stačil…
Náš rozhovor občas přerušilo letadlo startující z nedaleké
Ruzyně. Dělalo sice kravál, ale start takového tělesa k nebi
je vždycky fascinující. Shodli jsme se na tom, že máme
letadla rádi, a já jsem dodal, že je spolu se mnou občas
pozorují i srnky, které se někdy objeví na louce pod našimi
okny. „Chtěl bych je s tím letadlem vyfotografovat, ale
nemám na to dost trpělivosti.“ Za chvíli se z houští na
konci louky vynořila srnka a nad ní další letadlo. Neměl
jsem po ruce fotoaparát, a tak jsme na ten výjev jen
pobaveně zírali.
Petr pak vyprávěl o Cervantesovi, který prý, když psal Dona
Quijota, z něj chtěl mít padoucha a lotra, ale jeho postava
se tomu charakteru pořád vzpírala a bránila, až ten souboj
nakonec vyhrála... Nakonec můj host řekl: „Já při tom psaní
teď často myslím na to, jak Pánbůh stvořil člověka. Aby ho
mohl mít rád, musel mu dát svobodnou vůli.“ S Petrem Vášou
se známe třicet let, přesto nevím, jestli je věřící. Ale
zázraky se dějí. Tak třeba ta srnka: jakmile letadlo
odletělo, neměla důvod zůstávat na louce a rychle zmizela v
křoví...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
