|
|
 Otto
Placht, malíř
Na začátku devadesátých let jste platil za jednoho z
nejslibnějších českých malířů nastupující generace. Ale pak
jste z české scény zmizel. Proč?
Sám před sebou jsem nezmizel! Jen jsem se chtěl vymanit z
uměleckého establishmentu, který se po revoluci začal
prosazovat místo toho komunistického. Moje generace začínala
malbou osvobozenou od všech pravidel a technologií, jako
protest vůči etablovanému umění. Ale po roce 1989 přišla
nová ideologie, která začala lidem implantovat do hlav nové
myšlení, nové ideje… Připadalo mi to jako absurdní stádnost
a říkal jsem si, že se tomu světu musím nějak vzdálit.
Současně jsem si pokračoval ve svých realizacích, pořád jsem
hledal něco, co by tu počáteční jiskru mohlo rozfoukat na
plamen.
A kdy k tomu došlo?
Nejdřív jsem na čas úplně přestal malovat a začal jsem
vytvářet jakousi historizující anatomickou konstrukci, něco
mezi golemem, astrolábem a alchymistickou skicou. Sbíral
jsem staré krámy vyhozené z pražských baráků a z odpadu jsem
se snažil zkonstruovat nového člověka. Cítil jsem se jako
stvořitel. Celý projekt jsem nazval Chaos a vystavil v
Galerii U Řečických. Tu výstavu viděl jistý americký
profesor, kterému to připadalo jako obrovská rudolfínská
exotika, a zařídil mi výstavu v Miami. A tam jsem potkal
šamana Pabla Amaringa.
Co rozhodlo, že jste se odhodlal k přelomovému rozhodnutí
a vypravil se za ním do amazonské džungle?
Nevnímal jsem to jako nějaký přelom, odjel jsem do Peru
úplně přirozeně, bylo to kontinuální pokračování mého
výtvarného hledání. Nicméně jiná realita džungle mě
přitáhla, vycítil jsem, že ten můj model astrolábu se stal
jen jakýmsi záznamem mé umělecké historie, něčím, co
dovršilo můj osobní historický cyklus. Původně jsem se
domníval, že Amazonie mi poskytne šém, který můj projekt
astronomického přístroje rozpohybuje. Jenže já najednou
vstoupil do světa, kde běžné zákonitosti vůbec neplatí.
Kdo vlastně byl Pablo Amaringo?
Amazonský šaman a originální malíř, který pracoval pod
vlivem posvátného nápoje ayahuasky. Na předměstí Pucallpy,
hlavního města peruánského departementu Ucayali, vybudoval
školu, kde učil nejchudší děti malovat prales, tedy prales
podle Pabla Amaringa – protože současné generace už prales
neznají.
Jak to, neznají?
Protože sto kilometrů kolem dokola je místo pralesu poušť,
vlastně spíš spoušť… Džungli stále ve větší míře zaplavuje
beton a čínský brak, který dělá z celé oblasti odpadkový
koš.
To je pro člověka, který přijede s romantickou představou
pralesa, asi velká rána, ne?
Do Peru člověk nesmí jet s vůbec žádným očekáváním. Člověk
má spoustu představ, ale ono je to většinou úplně jinak.
Takže žádný moudrý šaman v sutaně, který chodí pralesem a
objevuje léčivé rostliny, ale chýše v bahně na předměstí a v
ní chlápek, který se původně živil paděláním peněz a byl na
útěku. Jenže nakonec se stal váženým profesorem malířství.
Škola, kterou založil Pablo Amaringo, už neexistuje. Proč?
Fungovala, dokud byl zdravý. Ale jakmile se jeho osoba
začala ze školy vytrácet, nastaly problémy. A po jeho smrti
se všechno rozkradlo. Je to škoda, Amaringo měl spoustu
žáků, z nichž jsou dnes čtyřicátníci, a někteří se dokázali
prosadit, odešli do Severní Ameriky a jejich obrazy se dobře
prodávají. Malovali džungli jako holografickou realitu, jako
kdybyste Théodoru Rousseauovi z barbizonské školy dali
trochu LSD…
Svedl byste džungli takhle „obkreslit“?
Kdepak, to je až příliš dokonalá iluminace, včetně všech
naivistických tropických atributů, laňky, jaguára, opice…
Ekosystém vtěsnaný do jednoho akvarelu.
Přesto jste vnímán jako malíř amazonského pralesa. Co jste v
něm objevil?
Magickou sílu. Energii, jejímž prostřednictvím člověk
vstupuje do mýtu Amazonie. To byl pro mě euforický způsob
inspirace. Džungle je jako droga. Spousta lidí ji odmítne,
ale když ji jednou přijmete, nemůžete ji už nikdy opustit.
Žádné jiné kulturní nebo civilizační svody nemůžou ten
magnetismus překonat.
Vzpomenete si na svou první noc v džungli?
První noc je sama o sobě vizionářským zážitkem. Prales je v
noci mnohem obyvatelnější, než ve dne. Ve dne vládne husté,
neproniknutelné vedro, člověk je tím horkem vyčerpán. Pak
žár pomine, komáři odletí a zavládne noc – a ta je v džungli
posvátná. Všechno jako by zestříbří, obživne duchovními
esencemi. A je jedno, jestli to zažíváte za střízliva, nebo
ve změněném stavu vědomí.
Jak se dá v tom vedru malovat?
Pracovat se dá jen po ránu nebo v noci. V džungli každý
vstává v pět, aby něco do těch desíti, jedenácti udělal.
Mezi jedenáctou a čtvrtou odpoledne už nemá cenu chodit na
slunce, je v nadhlavníku a prokazatelně škodí. Po šesté
večer už je líp, ale člověk už nemá ten drive, vedro vás za
celý den úplně vyčerpá.
V katalogu vaší pražské výstavy stojí, že jste na svých
nových obrazech pracoval výhradně od čtyř do šesti ráno.
Proč?
Protože v tu dobu je největší vlhkost vzduchu a nejpomaleji
schnou barvy. A já hodně pracoval s akrylátem, škrabal jsem
jako děti do černého povrchu linky. Když jsem to měl v klidu
vyškrabat, muselo být plátno pořád vlhké. Pracoval jsem na
břehu jezera a každé ráno čekal, až slunce v těch šest hodin
zaplaví horizont druhého břehu a usuší poslední vrstvy
barvy. Byl to takový rituál propojující mě s duchem džungle.
Co děláte, když v džungli prší?
To je taky ideální doba na práci. Déšť kolem vás udělá
takovou záclonu a přináší duchovní energie, které vlhko
ještě zintenzivňuje. Taky se za deště hodně krade. Všude po
střechách to šustí a nic není pořádně slyšet. Zavládne klid.
Amazoňan, když začne pršet, tak zaleze do chaty a rozmnoží
se. Takže se celá vesnice válí v moskytiéře a já si v klidu
maluju...
Netajíte se obdivem k vínu mrtvých, jak bývá nazýván nápoj z
liány ayahuasca umožňující dosáhnout stavů rozšířeného
vědomí. Co ayahuasca s člověkem udělá?
Napojí vás na tajná učení všech věků, pochopíte spoustu
vazeb v kulturních dějinách lidstva, podobně jako se to může
stát u lysohlávek, meskalinu, San Pedra… Ayahuasca je
manifestací ducha Amazonie. Skrz ni se zjevují člověku
všechny možné síly, které se dají používat k čarování a
hlavně k léčení. Pro všechny šamany je totiž ayahuasca
medicínou. Věří, že očišťuje a iniciuje regenerační procesy
v těle člověka. Správně se ayahuasca vaří s listy čakruny.
Když pijete jen tu ayahuasku, ovlivní vás to jen fyzicky.
Ale vizualita, zářivost a nebeská barevnost přichází až s
molekulou duše, jak se říká dimethyltryptaminu, alkaloidu
přítomnému v čakruně.
Říká se, že energie ayahuasky není přenositelná. Jak tomu
rozumět?
Ayahuasca prostupuje kolektivním povědomím Amazonie, šamani
se na sebe jejím prostřednictvím telepaticky napojují. Ta
látka má tradiční kulturní podstatu, o kterou je člověk
připraven, když ji používá jinde, než v pralese. Dneska je
ayahuasca strašně populární, každý si ji vozí domů, stojí
čím dál víc peněz. Málokdo z turistů si ale uvědomuje, že
může být i nebezpečná. Spouští psychologické procesy, které
mohou být až satanského rázu. Rozumějte, já nevěřím na
satanismus, ale jsou lidi, kteří na něj věří. A když si dají
ayahuasku, začnou šílet tímto směrem. Spousta evangelíků
ostatně ayahuasku za satanskou drogu považuje, jejím duchem
je kosmický had. A had je v západní kultuře jedním z
nejhorších symbolů.
Když dnes mluvíte se spolužáky z AVU, jak váš dobrodružný
způsob života a tvorby vnímají?
Myslím, že mi nezávidí, že vidí i ta negativa. Hodně
spolužáků jsem zval do Peru, přijel tam třeba Tomáš
Císařovský a na základě inspirace džunglí namaloval nádherné
obrazy. Franta Skála zas v Peru vytvořil řadu cestovních
deníků, vystavovali jsme je v Limě na výstavě Maestros del
Arte Checo, tuším v roce 2007. Ostatní kolegové ale nechtějí
jet, protože mají pocit, že by si zadali. Problém západního
moderního umění je honba za osobitostí, originalitou. Ale
podnět lze ztvárnit nekonečným množstvím způsobů. Jsou
tisíce originálních cest.
Vyčítají vám kolegové z Česka ten silný příběh, díky kterému
se asi do médií dostáváte snáz než druzí?
Někteří kamarádi v legraci říkají, že jsem si z Peru udělal
živnost. Ale já tam jel za inspirací, živnost byla pro mě
sekundární věc. Nejsem obchodně založený člověk, ale přežít
musím. Když nechci chodit do zaměstnání, musím prodávat. A
příběh těch obrazů samozřejmě při prodeji pomáhá. Díky tomu
jsem mohl dvacet let jezdit dvakrát ročně na tři měsíce do
Peru a pracovat. Na druhou stranu jsem měl v Praze zajištěné
zázemí v restituovaném baráku, kde žije moje máma, brácha a
děti. To, co jsem dostal za obrazy, jsem si tedy mohl
dovolit utratit.
Vaše první žena pochází z Peru a v Praze zůstala natrvalo.
Jste ale rozvedení a v Peru už máte druhou ženu. Nepřišel
čas uspořádat si svůj život a vztahy?
Ale já přece nežiju v žádném mnohoženství. S první ženou,
indiánkou z kmene Shipibo, jsem se rozvedl, a teď mám druhou
ženu, mesticu z Amazonie. S první mám tři děti, s druhou mám
jedno dítě. Živím tedy ženu a děti v Peru i v Praze. Trošku
se v tom motám, ale snažím se, aby moje děti nepřišly k
velké újmě. Mám pocit, že bych měl zůstat delší dobu tady,
nebo v Peru. Nemůžu neustále jezdit tam a zase zpátky,
totálně mě to vyčerpává. A džungle není levná…
Milan Šefl, publicista
Foto Tomáš Vodňanský
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 22. 9-
|
