|
|
Zóna rozkoše, smíchu a radosti
Je to už více než dvacet let, co spisovatel Vladimír Páral
(1932) vydal svou Knihu rozkoší, smíchu a radosti. Zamýšlel
ji jako uměleckou polemiku s Knihou smíchu a zapomnění
Milana Kundery. Páralův „dvorní rozhlasový režisér“ Miroslav
Buriánek nyní na motivy Knihy rozkoší, smíchu a radosti
natočil rozhlasovou inscenaci s názvem Zóna Bohdan Ipser.
Následující text je nejen pozvánkou k jejímu poslechu (30.
září ve 21.30 na ČRo Vltava), ale i osobním vyznáním
rozhlasáka, který se „suverénnímu Páralovu vypravěčství
snaží vytvořit zvukový ekvivalent“.
Vladimír Páral byl jedním z těch, kdo udávali tón české
próze šedesátých let. Ve svých opusech nabízí příběhy o
bytostné, spontánní touze člověka po štěstí a volnosti.
Vytvořil dynamický, věcný a úsporný vypravěčský styl bez
složitých metafor, ale zároveň významově košatý a bohatý na
charakteristické detaily, sdělované s typickou ironií a
sebeironií.
Štěstí patří k životu
V roce 1992 vydalo nakladatelství Dialog Páralův román Kniha
rozkoší, smíchu a radosti. Příběh této prózy autor pojal
jako otevřenou a na zenových principech založenou polemiku
se skeptickým a pesimistickým vyzněním románu Milana Kundery
Kniha smíchu a zapomnění. Páralovou „Knihou“ prostupuje
přesvědčení, že štěstí je přirozená součást našich životů.
Román o životním bilancování vypovídá s použitím
atraktivních prostředků (smyslné popisování milostných
praktik a zážitků) o věčné touze člověka po harmonii a
štěstí.
Stárnoucí spisovatel Bohdan Ipser (Bohdan = dar boží, daný
Bohem, Ipser od latinského slova ipse, tedy on sám) se po
smrti manželky rozhodne oženit, aby se ubránil náporu
vdavekchtivých žen, českých medojedek (jak je nazývá), které
útočí na jeho samotu a brání mu v psaní. Střídá řadu
milenek, cestuje po světě (Čína) a tuzemských lokalitách.
Ipser je rovněž vystaven ataku vypočítavých, konzumentsky
založených příbuzných, dcery Evky a zetě Slávka.
Proti všední každodennosti a stereotypu staví Páral erotiku,
rozkoš ze soulože, jógu a dobré jídlo. Pointou Ipserova
příběhu je osvobození, očištění, oproštění a odpoutání od
světa slávy, konzumu a chtíče. Román byl kritikou a čtenáři
pokládán za gesto autorova veřejného rozloučení s tvorbou.
Tak jako šťastný poustevník Chan Šan si krásně žil v
Himálaji, rozhodl se městský poustevník v Praze Bohdan Ipser,
poznav slávu, bohatství a rozkoše, žít pro radost trvalou.
Vladimír Páral charakterizuje svůj opus takto: „Nejcennější
na tomto velkém románu lásky, bolesti a vykoupení je jeho
výsledný návod, praktický a zdarma dostupný, jak metodou
jógy dojít k harmonii a štěstí v jakékoliv situaci – jak do
sebe napouštět radost jako vodu do vany a jako ve vaně se v
ní koupat.“
Dvacet let s Páralem
Už více než dvě desetiletí se věnuji realizacím Páralových
literárních opusů. Moje spolupráce se spisovatelem začala v
roce 1991, kdy jsem pro rozhlas zdramatizoval jeho novelu
Veletrh splněných přání, první Páralovo dílo, vydané v roce
1964, kterým se rázem ocitl na špici české prózy. Do podoby
dvoudílné rozhlasové hry jsem převedl famózní,
mnohovrstevnatý román Milenci & vrazi. Připravil jsem také
rozhlasovou adaptaci epizod z rozsáhlé Páralovy prózy
Dekameron aneb Láska v Praze. Román Katapult jsem zpracoval
jako desetidílnou dramatizovanou četbu na pokračování.
Lákalo mě Páralovy literární opusy, důmyslně motivicky
propracované a stylizované, organizovat pomocí ingrediencí
hudebních a ruchových do výsledného tvaru barvitých a
vrstevnatých akustických obrazů. Snažím se vytvořit zvukový
ekvivalent k bohatě dějově fabulovanému, suverénnímu
Páralovu vypravěčství.
Vzrušivý příběh skepse
Podle Páralova románu Kniha rozkoší, smíchu a radosti jsem
nyní natočil rozhlasovou inscenaci s názvem Zóna Bohdan
Ipser. Inscenačním záměrem bylo vytvořit vzrušivý příběh
skepse a hry, zachytit neklid, neurastenii a stres současné
doby, vyjádřit dějová fakta v poloze divoké, ironické,
groteskní, něžné, nostalgické. V inscenaci je postavena
hudebně zvuková ambaláž na úroveň textu, stává se jeho
ekvivalentem.
Autorem scénické hudby byl Jiří Žižka, mistrem zvuku Jiří
Emil Silovský. Do hlavní postavy příběhu, Bohdana Ipsera,
jsem obsadil herce Miloslava Mejzlíka. „České medojedky“
ztělesňují Monika Švábová, Jana Kubátová, Inka Brendlová,
Kateřina Vinická a Ludmila Čermáková. Do role Ipserovy dcery
Evky jsem vybral Kamilou Kikinčukovou a postavu Ipserova
zetě Slávka svěřil Zdeňku Rohlíčkovi.
Páralovy literární opusy prostupují celým mým životem.
Osobní setkání s ním je pro mne vždy životodárným zážitkem.
Na svých dvaaosmdesát let je spisovatel Vladimír Páral
nesmírně vitální, zřejmě i díky tomu, že také on žije pro
radost trvalou stejně jako před tisíci lety poustevník Chan
Šan: „Blaženství, veselá radost jsou nade vše, co dáno
živému tvoru.“
Miroslav Buriánek, rozhlasový režisér
Foto Rostislav Duršpek
|
