|
|
 Když nepomohou ani všichni blízcí
Přesně před šestasedmdesáti roky, v noci z 29. na 30. září
1938, byla v Mnichově uzavřena dohoda Německa, Itálie,
Francie a Velké Britanie, zavazující Československo
odstoupit pohraniční území s převahou německého obyvatelstva
nacistickému Německu (a následně obdobné požadavky vzneslo
jak Maďarsko, tak Polsko).
Západní mocnosti obětovaly Československo, poslední výspu
demokracie ve střední Evropě, své politice ústupků. Jediný
Sovětský svaz – zajisté nikoli z čiré lidumilnosti – nabídl
pomoc, i když není jasné, jak by proběhla: s předválečným
Československem neměl ani metr společné hranice. Naproti
tomu mocenským špičkám britským i francouzským se do války
nechtělo, zvláště když některé konzervativní kruhy Hitlera
více či méně obdivovaly a jeho třetí říši vnímaly jako hráz
chránící před bolševismem. Vystřízlivění bylo kruté.
Česká televize přichystala k tomuto tragickému výročí jednak
anglický dokument Mír podle mnichovské dohody (v úterý 30.
září na ČT2), jednak hraný snímek Všichni moji blízcí
(pondělí 29. září, ČT1, 22.10). Lze jen litovat, že opomenut
zůstal normalizační velkofilm Dny zrady, byť ten zdůrazňuje
smyšlenku, že na obranu republiky se postavili jen
komunisté. Jistě by leckoho zajímala případná beseda
přizvaných odborníků, co se tehdy vlastně dělo a jak to bylo
vnímáno, jak se měnily pozdější výklady.
Podívejme se blíže na Všechny moje blízké: vycházejí ze
skutečných událostí. Opírají se o statečný čin anglického, v
Praze pracujícího úředníka Nicholase Wintona, jenž v
pohnutých pomnichovských měsících a zejména během
protektorátu organizoval záchranné mise pro židovské děti,
přesouvané do Anglie. Poslední vlakový transport chystaný na
1. září 1939 již neodjel – vypukla válka...
Scenárista Jiří Hubač a debutující režisér Matej Mináč
nabídli příběh, který se mimo jiné dotkl přežívajících
iluzí, neboť židovské rodiny (veskrze ušlechtilé a
souznějící s duchovními hodnotami české společnosti, jak
dokládají zejména postavy Bartoškova houslisty a Abrhámova
lékaře) se zdráhaly uvěřit, že by to Hitler s genocidními
úmysly myslel vážně. Režisér se dívá s jistým
nostalgizujícím okouzlením, zapojí židovské obřady, jakkoli
spíše připomínají folklorní ozdůbky než hlouběji procítěnou
syžetovou linii. Sáhne i k nečekaným významovým kontrastům –
třeba když začnou židovská děcka s plným nasazením zpívat
právě odposlechnutý nacistický pochod. Je přece tak
melodický a chytlavý...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
