|
|
Je zbytečné čekat na zázraky?
Italský snímek Zázraky, oceněný na letošním festivalu v
Cannes Velkou cenou poroty, patří mezi ty vzácné výpovědi,
které neukazují životní styl či mentalitu určité sociální
vrstvy, ale přímo do nich vnikají, aniž by k tomu
potřebovaly akcí nabité příběhy.
Tento portrét jedné na samotě žijící zemědělské rodiny,
živící se chovem ovcí a zejména stáčením medu, svou
prostotou připomene jiné veledílo italské kinematografie,
Olmiho Strom na dřeváky. Jediným rozdílem je, že
nepřibližuje dávno odvátý život, ale současnost.
Ovšem dotyk s rozporným vnějším světem probíhá obdobně – ve
Stromu na dřeváky je to setkání vesničana s bouřícím se
městským dělnictvem na sklonku předminulého století, v
Zázracích vlezlá a manipulativní přítomnost televizní
soutěže. Rozdíl však přece jen vytušíme: Olmi své hrdiny
pojednal jako společenství pokorně smířené se svým trudným
osudem, v Zázracích se děti počínají bouřit proti údělu, s
nímž jsou srozuměni rodiče. Přitom se u nich nejedná o
odvěkou sepjatost s půdou, z jejich rozmluv záhy vytušíme,
že přišli z města, rozhodnuti zásadně změnit svůj životní
styl. Jenže příliš se nevřadili do nového prostředí, vztahy
k sousedům, posedlým třeba myslivostí, mají daleko k
idyličnosti.
Venkov versus pozlátko
Režisérka Alice Rohrwacherová, která Zázrakům vtiskla
oduševnělou drsnost života na zapadlém venkově, obsadila do
hlavní role matky čtyř dětí svou sestru Albu Rohrwacherovou.
Nejdůležitější osobou tu ovšem je otec (Sam Louwyck), člověk
jistě milující své nejbližší, ale přitom dosti nesmlouvavě
prosazující svou životní vizi. Nedbá na rozmary počasí ani
na názory své rodiny, rozhodnut za všech okolností vytrvat.
Louwyck v otcově postavě přesně vyhmátl, jak vinou zaslepené
umanutosti ztrácí tento pracovitý muž schopnost vžít se do
rozpoložení kohokoli jiného, jak uznává jen „svou pravdu“.
Jakýmsi jeho protihráčem se stává nejstarší z dcer, odbojná
i vstřícná Gelsomina, jež se už naučila řídit práce se
včelami. Ztělesnila ji Maria Alexadra Lungu a svou dětskou
hrdinku, přejímající mnohé z povinností dospělých, ale
současně se jim bránící, obdařila vrstevnatou povahokresbou.
Konečně poslední rovinou, která nabývá významu jakéhosi
pokušení tlačícího se zvenčí do venkovské komunity, je
přítomnost televizního štábu s vyzývavou moderátorkou v
čele. Monica Bellucci ji obdařila jakýmsi nablýskaným
pozlátkem, pojednala ji jako mediální idol, pod jehož
pozlátkovitým zevnějškem občas vytušíme soucitný vhled.
Oceníme, že režisérka nikde nesklouzla k prvoplánové
karikatuře, naopak se smyslem pro určitou posmutnělou
trapnost líčí, jak venkované, poprvé v životě se ocitnuvší
před kamerou, neuměle a neobratně vychvalují své výrobky.
Med rozlitý po podlaze
Samozřejmě stěží odečteme veškeré významy, které „bezdějový“
příběh nese, ať již pramení z italsko-německého jazykového
zakotvení, nebo z městského původu rodiny, o němž se
režisérka zmiňuje v explikaci k filmu. Některé motivy
zůstávají jakoby jen přídatné, třeba přítomnost delikventa,
svěřeného rodině na převýchovu prací. Avšak mnohé výjevy
plně oslovují svou emotivní silou – připomeňme aspoň sbírání
včelího roje nebo stáčení medu. Stačí pak chvilka
nepozornosti, aby se med rozlil po podlaze, po hrstích je
pak sbírán do přichystaných nádob.
Zázraky lze vnímat jako melancholické loučení s něčím snad
již odsouzeným k zániku, ale přesto dosud živoucím, co
svazují byrokratické předpisy zakazující dětskou práci, na
vesnici přitom samozřejmou i nezbytnou. Jenže bezděčnou
lásku, s jakou je med připravován, s jakou se zachází se
včelami, s úly, s plástvemi, nelze vtěsnat do žádných
předpisů…
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Aerofilms |
