|
|
 Cirkus
jako podobenství lidského údělu
Letošní srpen je zasvěcen mezinárodnímu králi komiků, kterým
je bezesporu Charlie Chaplin. Od jeho narození letos
uplynulo 125 let (zemřel v roce 1977). A ještě jedno výročí:
před filmovou kamerou se poprvé ocitl před rovným stoletím.
Na rozdíl od mnohých svých neméně slavných kolegů (Buster
Keaton, Harold Lloyd, Laurel s Hardym a bezpočet dalších),
kteří rovněž báječně nakládali s humorem, jedině on vkládal
do svých příběhů výrazný sociální podtext – jeho nesmrtelný
tulák s buřinkou a hůlkou byl povětšinou vyděděncem,
smolařem, jenž se přesto pokoušel dosáhnout aspoň malého
střípku štěstí.
Začínal krátkými groteskami, v nichž během několika mála let
vybrousil jak herecký styl, tak stavbu příběhů – a od
počátku dvacátých let již režíroval své celovečerní filmy,
obratně balancující na hraně mezi komedií a melodramatem.
Protože Chaplin nechtěl jen rozesmávat, chtěl také dojímat.
Většina jeho filmů vstoupila do dějin: Kid, minulý týden
vysílané Zlaté opojení, asi nejvytříbenější podívaná, jakou
kdy vytvořil, dále Světla velkoměsta, Moderní doba,
Diktátor, Monsieur Verdoux, Král v New Yorku...
Roku 1927 vznikla méně ceněná a také méně známá Chaplinova
veselohra Cirkus (neděle 10. srpna, ČTart, 20.20), kterou
přesto nezbývá než ještě dnes obdivovat, natolik invenčně je
natočena. Chaplin se tu zamýšlí nad složitou výrobou zábavy:
příznačné je, že z původně nezajímavých komických čísel,
předváděných tulákovi jako vzorové příklady, se stanou gagy
teprve v okamžiku, kdy je má zopakovat, avšak ustavičně je
kazí, protože si není schopen zapamatovat, co všechno má
dělat.
Cirkus obsahuje několik bravurně rozehraných scén – počínaje
tápavými honičkami v zrcadlovém prostoru a konče mistrně
rozehraným provazochodeckým vystoupením. Právě to se stává
opravdovým vyvrcholením celého filmu. Tulák se ve smrtonosné
výši nejprve producíruje připoután k jisticímu lanu, jenže
poznenáhle se mu toto ukotvení vysmekne, aniž si toho zprvu
všimne – teprve poté, co zjistí neblahou situaci, podlehne
panice a rozkymácí se.
Jenže to už po něm začínají lézt dotěrné opičky, obtáčejí mu
obličej svými ocasy, a dokonce mu je vsunují do úst, kousají
ho do nosu a zakrývají výhled, strhávají z něj oděv. A tulák
jakoby strne v nehnuté pozici, s trpným odhodláním připraven
vydržet jakékoli příkoří. Proslýchá se, že v této scéně
vypodobnil své tehdejší rozpoložení, když jej pronásledovaly
rodinné neshody i bulvární tisk.
Cirkus vznikl jako němý film, my ovšem spatříme ozvučenou
verzi, k níž Chaplin dodatečně složil hudbu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
