|
|
 František
Hodonský, malíř
Lužní les, vaše erbovní téma, je blízek původní podobě lesa,
pralesu, a to i barevnou sytostí a šťavnatostí své zeleně.
Proč vám zrovna tento přírodní biotop natolik uhranul?
Od dětství sleduji proměny lesa kolem řeky Dyje, jejích
slepých ramen… Zajímala mne všechna roční období, důležitá
pro mne byla i čistota vody, protože ta působí na vodní
rostliny, rákosí i vegetaci v okolí. Voda je pro mě jako
malíře povzbuzující, zdánlivě klidná hladina v sobě nese
napětí, dochází na ní k odrazu světla, k zrcadlení. Lužní
les na mne dodnes působí jako oáza, už v dětství se mi
zapsaly do paměti jeho linie a křivky, jeho barevnost…Na
jižní Moravě má navíc zvláštní podobu vysokých
horizontálních struktur, poskládaných z linie břehu, vodního
toku, druhého břehu, pásu křovin a nakonec stromů. Jak jdou
tyto pásy za sebou, vytvářejí prostorový plán, někdy
plastičtější, jindy plošší.
Ve vašich námětech ale většinou nehraje svou kompoziční roli
horizont…
Horizont ve své tvorbě poněkud popírám, nepotřebuji jej,
ztratil pro mne kompoziční význam a stal se pouhým pocitem.
V mých obrazech se to hlavní odehrává dole, u země, ve světě
rostlin, opadaného listí a spadlých větví, kde probíhají
velké přeměny tlení, odumírání, hniloby. Lužní lesy jižní
Moravy na rozdíl od těch českých, ne tak rozsáhlých,
vytvářejí prostor neproniknutelného tajemství.
Je-li vaším erbovním tématem lužní les, je vaší erbovní
barvou zelená…
Byla mi dána osudem. V dětství byla stále kolem mne; když
jsme si vyšli s rodiči na výlet, všude kolem Břeclavi a
Lednice se zdvihala stěna lužního lesa, vnukala pocit
tajemství prostoru, až jeho přesycenosti. A s tím byl spjat
psychologicky uklidňující účinek zelené barvy, která člověku
dodává pocit klidu, rovnováhy, vnitřní vyrovnanosti…Malíř
ale musí přemýšlet o tom, jak zeleň namíchat, aby v obraze
vznikla prostorová odlišnost a napětí. Z výtvarného hlediska
v sobě zelená obsahuje obrovskou škálu tónů, a zároveň má v
sobě psychickou stabilitu.
K malbě přistupujete spontánně, až gesticky. Proč přitom
kladete důraz na přípravné kresebné záznamy v přírodě? Jakou
hrají roli v konečné podobě díla?
Kresba umožňuje vytváření detailu, i v závěrečné fázi práce
na obrazu může být důležitější než sama jeho barevnost.
Uzavírá obraz a vytváří jeho napětí. Je velmi těžké docílit
toho, aby se snoubila s barevnou skladbou. Jestli je v
pořádku souhra jednotlivých tónů, kompozice, hrají-li v
obraze všechny zákonitosti, stává se kresba zbytečnou.
Některý obraz ale kresbu přímo vyžaduje.
Váš obraz je organickým, vegetativním útvarem svého druhu.
Jak v závěru práce poznáte, že do něj už nemusíte zasahovat,
že jej máte nechat žít svým životem?
To už říkal Picasso, že největší umění je s prací na obraze
přestat. Je to schopnost, která se získává až zkušeností.
Jsou-li v pořádku všechny zákonitosti, intuitivně vytušíte,
kdy máte skončit. V závěru práce dochází k silnému
duchovnímu napětí, to samo od sebe vede člověka k tomu, aby
„v nejlepším přestal“. Důležitá je koncentrace – nesmíte
překročit meze, které sám obraz vytváří, stále jej proto
hlídáte. Někdy se to daří, ve šťastném dni…
Co je to „šťastný den“?
Když zjistíte, že naplňujete to, co jste si předsevzal.
Důležitá je ale naopak i duševní pohoda předtím, než začnete
malovat. Obraz se jen tak nepoddá. Při malování samém pak
nastupuje meditace svého druhu, v podobě stupňování pocitů,
jejich zapadání do sebe…
Jaroslav Vanča, publicista
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 7. 7. |
