|
|
 Jak
fantaskně cizinci vnímají Japonsko
Z Francie povstal podnět k natočení trojpovídkového filmu
Tokio! (neděle 20. července, ČTart, 20.20), umístěného do
japonského hlavního města. Svůj pohled tu zhmotnili
zahraniční tvůrci, zastupující Asii (Korejec Joon-ho Bong) i
západní svět (Leos Carax, Michel Gondry). Výsledek
prozrazuje zálibu každého z tvůrců v příbězích fantaskních,
výlučných, v nichž se realita prolíná se snem, často
mrákotným a děsuplným.
Už úvodní neuměle nakreslené obrysy věžáků, vracející se
zase v závěru vyprávění, tomu nasvědčují. Každý z příběhů, z
nichž se film skládá, je svébytný, odlišný od ostatních, ale
přitom je spojuje jakási morbidní grotesknost. Vyšinuté dění
pokaždé vyrůstá z běžné reality japonského velkoměsta, často
jako produkt odlidštěné existence.
Úvodní Gondryho povídka Vnitřní design vypráví o milenecké
dvojici, která marně shání přijatelné bydlení i vhodné
zaměstnání. On pomýšlí na dráhu filmového režiséra, ona
jednoho dne se znepokojením zjistí, že se proměňuje v
obyčejnou dřevěnou židli. Gondry se stěží inspiroval Franzem
Kafkou, spíše převažuje okouzlení z roztomile fantaskní
situace, z pokojně plynoucího toku stále výstřednějších
událostí, které se však pozvolna stávají součástí běžných
dnů a přestávají budit pozornost.
Zato Leos Carax své epizodě nazvané Merde vtiskl daleko
útočnější i bizarnější zacílení. Vypráví totiž o tom, jak
tokijské obyvatele ohrožuje podivný tvor vylézající z
kanálů. Soudní proces s ním se ovšem mění v přehlídku
groteskních ulítlostí. Stačí si vybavit pištivě i chrčivě
znějící mluvu, které skoro nikdo nerozumí, a obskurní
posunky s ní spojené. A nádavkem tu průběžně bliká bizarní
mediální odezva celého případu.
Závěrečný příběh Třesoucí se Tokio pak zkoumá psychickou
poruchu pojmenovanou hikikomori – ukazuje, jak se lidé
postižení nutkavou potřebou zcela se izolovat od okolní
společnosti uzavírají ve svých bytech, nevycházejí ven
(nemusí ani pracovat, když je rodiče živí), jen si čtou a
čas od času objednávají jídlo. Telefon se stává jejich
jedinou spojnicí s vnějším světem. Jenže co si má počít
takto postižený mladík, když se zamiluje do půvabné
doručovatelky pizzy, aniž tuší, že i ona přestala vycházet
ven? Ještě že se země občas zachvěje…
Bongova vize vykazuje sice futuristické rysy, avšak vychází
ze současné reality, ze stavu přítomnosti, kterou jen
svérázně domýšlí – a právě v tom spočívá znepokojivé vyznění
celého příběhu proměn, jakými pod tlakem velkoměsta lidé
procházejí. Navíc lze pozorovat, jak si autoři – a to nejen
v této povídce – dovedně pohrávají s ustálenými žánrovými
klišé.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
