Číslo 29 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s malířem.
Františkem Hodonským.

Radko Kubičko, komentátor ČRo

Nemine ani den, aby se neobjevila kritika, že česká média informují o dění na Ukrajině a v Rusku neobjektivně, lživě, ba zlomyslně. Bývalý novinář a nyní poslanec Martin Komárek, proslulý volebním heslem, že není jako politik, ale maká, si dokonce dovolil pozvat kvůli tomu na kobereček šéfy veřejnoprávních médií, čímž rovnou navázal na jakešovskou tradici stranické komise pro tisk a informace. Oslovení ředitelé to právem odmítli a poslancova svérázná iniciativa byla odsouzena i v jeho vlastní straně.
Tím samozřejmě příslušná diskuse neskončila a je to vlastně dobře, že ji horlivý poslanec zcela nezdiskreditoval. Demokracie je diskuse, pravíme s klasikem, a není dobré ji omezovat, i když je občas utržená z řetězu a pohříchu nevěcná jako tato. Neuznávají se v ní totiž základní pravidla, totiž úcta a respekt k jinému názoru, ale ani základní civilizační normy.
Zpravidla je to tak, že jedna strana sporu má za to, že na Ukrajině vrcholí demokratizační zápas idealistických bojovníků za svobodu, který je ohrožován podlými teroristy z východu s podporou ruského prezidenta Putina, který se chová bezmála jako Hitler. Na straně druhé je tu klidný, oblíbený, rozvážný a seriózní politik Putin, který se moudře snaží vyřešit konflikt a bojuje přitom se zdivočelými ukrajinskými hordami revizionistů a fašistů a také se směšnými figurkami politiků Evropské unie. Nic mezi tím skoro jako by neexistovalo.
Boj probíhá právě o média. Prý informují jednostranně proukrajinsky, a to i ve zpravodajství, prý je to propaganda, dokonce na sociálních sítích není ojedinělý názor, že se vrací normalizace, že je to jako za komunistických médií.
Tyto názory jsou jen další symptom nevěcnosti diskuse, za kterou jsou samozřejmě odpovědny obě strany sporu, byť ta proruská užívá často méně elegantních slov a argumentů. Diskuse na toto téma je ovšem potřebná a je škoda, že se vede takto doslova, jak se trefně říká, „humpolácky“. Situace kolem Ukrajiny, Krymu a rusko-ukrajinského pomezí je bezesporu složitá a skoro nemá klidné řešení. O to více by diskuse měla respektovat základní pravidla.
Především není úplně správné označovat každý názor, který není v souladu s naším vlastním, hned za propagandu. Rozdivočelí diskutéři by si měli uvědomit, že názor je prostě názor, a tak by se k němu mělo přistupovat. Při jeho formulaci by se ale měla brát také v úvahu fakta. Často se stává, že názor jednotlivých stran sporu je natolik silný, že se fakty nedá příliš ovlivnit, nebo si vybírá jen ta, která ho podporují. Dobré by také bylo shodnout se aspoň na tom, že v naší fázi civilizace jsou některé věci přece jen nedotknutelné, jako je například neměnnost hranic proti vůli příslušného státu. Ne že by se to vždy dodržovalo, ale vždy to působilo a způsobuje vážné problémy, které vždy vedly ke katastrofálním konfliktům.
Média jsou v současné situaci v nezáviděníhodné pozici fackovacího panáka, ale vyrovnávají se s tím celkem statečně. I ve zpravodajství se chovají v rámci svých možností poměrně korektně. To, že se některá fakta kritikům nelíbí, je spíše věc těchto příjemců. A pak jsou tu komentáře, ale právě v nich jde často o názor. S tím je možné polemizovat, ale nelze volat po tom, aby nesměl být vysloven, přestože je podle některých kritiků například nevyvážený. Po každém jednotlivém komentáři nelze v jednu chvíli požadovat absolutní vyváženost. Navíc když existuje něco, co by nemělo být zpochybňováno. Jestliže takřka celý civilizovaný svět odsuzuje anexi jako jednostranný akt proti vůli mezinárodně uznaného státu, pak je stěží možné hledat nějakou vyváženost.
Ovšem nelze rozlišovat lidské oběti konfliktu, které bývají jakýmisi pouhými figurkami v mocenských hrách. Je smutné, že v našem století umírají lidé ve střetu, který by měl být řešen diplomaticky. Není proto právě humanistické, když se zveličují oběti na jedné straně, a zcela pomíjejí oběti na té druhé. Sporné je i to, když v občanské válce jsou jedni označování za teroristy a druzí, stejně bezprávní, za pouhé demonstranty. Lépe by bylo pojmenovávat obě guerilly jednoduše jako ozbrojence. Každopádně by se média neměla diskusi o složitém problému bránit, spíše by ji měla iniciovat a hlavně kultivovat než přilévat oleje do ohně.