|
|
Steiger v Mánesu: kdo s koho
Pražský Mánes se po dvouleté rekonstrukci znovu otevřel
divákům. Jako první tu dostal prostor legendární
karikaturista Ivan Steiger (1939). Jeho retrospektivě se
chce rovnou zatleskat. Taková přehlídka jeho díla tu ještě
nebyla. S galerií je to ale horší. Ta razí následující
praxi: Vystaví kohokoli, kdo si prostor zaplatí. Měsíc za
nějakých osm set tisíc korun. Pokud ale odmyslíme tyhle
vulgární merkantilní praktiky, které degradují druhdy
renomovanou galerii na provinční aukční síň, zbude
protentokrát velmi slušný umělecký výkon.
Steiger je na výtvarné scéně pojem minimálně půl století. Do
roku 1968 v Čechách, poté v německé emigraci. Za hranicemi
se chytil rychle a s přehledem. Nejen knihou o ruské
okupaci, ale i dvacítkou dalších, mimo jiné svébytně
interpretovanou biblí. Jako novinový karikaturista má za
sebou desítky tisíc kreseb. Jako malíř pak přidává od
počátku osmdesátých let práce, které korespondují s jeho
celoživotním sběratelským zájmem. Ten shrnul před půlrokem v
publikaci Umění hraček dvou tisíciletí. Právě hra a hravost
dávají k jeho volné tvorbě klíč. Jednoduché tvary, jasné
barvy, spontánní kompozice. Ryze plošná malba, která by
mohla vést pěkný dialog s Paulem Klee, Jeanem Dubuffetem
nebo Janem Křížkem, kterého nedávno představila českému
publiku Národní galerie. Na rozdíl od jasně vymezené kresby
na figurální téma sází v malbě Steiger na okamžitý podnět,
vnuknutí, vizi. Má blízko k art brut i k nejskromnějšímu
umění Josefa Čapka. Svůj výraz nehledá, ale okamžitě
nachází.
Výstava v Mánesu dostala název Sui generis. Nic nového pod
sluncem: Svérázné by mělo být každé skutečné umění. I
výstavní síň, která mu dává prostor. To ale o Mánesu
neplatí. Jinak by tu Steigerovy mistrovské práce musely
viset ne měsíc, ale aspoň čtvrt roku, jak je u retrospektiv
takového formátu zvykem. Ale kde vzít jen tak dva a půl
milionu? Babo, raď!
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
