|
|
 Pánbůh
požehnej!
Mladá fyzioterapeutka zaťala své čarovné prsty do mého
stehna a já se na chvíli odmlčel. Věděl jsem, že bolest
zanedlouho přejde, v uvolňování toho sevření a pozvolném
odeznění nepříjemného tlaku byl právě smysl této činnosti.
Když jsem zase popadl dech a přestal se bát, že mi přece jen
chce udělat díru do nohy, zeptal jsem se: „Jste věřící?“
Už jsme si totiž párkrát povídali a já si pokaždé říkal, jak
má svůj žebříček hodnot pěkně sestavený a jaká z ní vyzařuje
vnitřní rovnováha. Navíc jsme ani jednou nemluvili o
penězích, i když by si při těch svých zlatých ručičkách
mohla na plat určitě stěžovat a já bych se tomu nemohl vůbec
divit.
„Jsem,“ pravila klidně a zmáčkla mi druhé stehno. A chvíli
jsme mlčeli, protože zjevně neměla potřebu to téma rozvíjet
a já zase čekal, až si sval zvykne. Ostatně na základě mého
mlčení mohla hravě odhadovat, může-li ještě přitlačit, nebo
čekat, až si mé tělo pomůže samo.
„Myslel jsem si to,“ vysoukal jsem ze sebe za chvíli.
„Promiňte, že se tak ptám, ale překvapilo by mě, kdybyste
nebyla. Alespoň podle toho, o čem si tu vyprávíme.“
Na minulé terapii jsme se například smáli tomu, jak si
někteří boháči myslí, že si můžou každého koupit za peníze,
a jak si ji jeden z nich spletl s masérkou a divil se, že za
ním nechce přijít do hotelu.
Nezeptala se mě, jak je to se mnou, a tak jsem to vyslovil
sám:
„Já to štěstí nemám. Já byl vychovanej v materialistické
rodině. Mám ale svého faráře a ten říká, že bych se neměl
nikam křečovitě hnát a zůstat raději věřícím ateistou.“
„To má pravdu,“ usmála se. „To je lepší než něco předstírat.
Udivuje mě, kolik lidí, kteří chodí do kostela, žije jinak,
než by asi měli.“
„Nejvíc věřících je prý v letadle krátce po startu,“ říkám a
pak zase chvíli mlčím a tajím dech, protože přichází na řadu
Vojtova metoda. Minule mi tady vysvětlovali, že spojením
jednotlivých vzdálených neuralgických bodů na těle se v
mozku cosi aktivuje, takže jsem zajásal, že se předpokládá,
že mám mozek. Člověku stačí málo.
„Stejně je zajímavé, kolik lidí, kteří třeba nevěří, se
Pánaboha nakonec dovolává, když se něco děje,“ dodala za
chvíli opatrně.
Skončili jsme a já se nešikovně obracel na druhý bok, jenže
jsem dostal křeč a pronesl jsem spíš sám pro sebe: „Ježíšmarjá!“
„No vidíte!“ rozesmála se.
Šel jsem domů a vyhledal si patřičnou literaturu. V jedné
knize stálo, že ježíšmarjá je stejně jako ježíškote nebo
jezusmarjájosef citoslovce vyjadřující údiv. Ve druhé psali,
že jména Panny Marie a svatého Josefa nejsou sice jména
Boží, ale jsou to jména osob svatých, která se také nemají
lehkovážně vyslovovat. Naopak úsloví Pánbůh zaplať nebo
Pánbůh požehnej bychom prý měli říkat častěji. Až se příště
nešikovně pohnu, určitě to zkusím.
Při tom pátrání jsem navíc narazil na křesťanský vtip: Papež
se údajně chystá navštívit Českou republiku. Prý si totiž
mylně vyložil to věčné české volání ježíšmarjá a krucifix.
Nenapadlo ho, že to není projev snahy navázat dialog s
Bohem, ale že jde o glosování politické situace... Tak tedy
Pánbůh požehnej.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
