|
|
Synagoga místo chalupy
Michal Klíma, syn „vyvoleného národa“ a spisovatele Ivana
Klímy, chtěl na konci devadesátých let minulého století v
malebném a během komunistické éry veřejnosti naprosto
nepřístupném šumavském pohraničním prostoru koupit chalupu.
V nabídce jedné z realitek však objevil i synagogu, a to v
Hartmanicích u Dobré Vody.
Namísto rekreačního objektu pro rodinu nakonec zakoupil
zdevastovanou svatyni a za pouhé tři roky z ní vybudoval
památník spolužití Čechů, Němců a Židů na Šumavě, jehož
hlavním posláním je podpora tolerance mezi národy. Příběh
znovuzrozené synagogy odvypráví na Dvojce Českého rozhlasu v
sobotu 5. července v 18.30 cyklus Dobrá vůle.
Než přišel wehrmacht
Městečko Hartmanice s tisícovkou stálých obyvatel najdete
necelých dvacet kilometrů od Železné Rudy na příkrém svahu
drsných Šumavských plání pod úbočím Hamižné hory. Staré
horní město, které ve středověku bohatlo také kutáním zlata
v zlatonosných žilách křemene v širokém okolí, patří k
nejstarším osadám. Vzniklo na zemské Vintířově stezce
vedoucí z Bavorska do Čech na místě, kde se vybíralo clo.
První Židé se tu objevili až po roce 1867, kdy jim nová
ústava zajistila plnou občanskou i politickou rovnoprávnost,
a tedy otevřela dveře ke svobodnému podnikání a obchodu. Za
necelých dvacet let už Židé tvořili v Hartmanicích deset
procent obyvatel a mnozí z nich patřili k nejbohatším
občanům. A tak židovská obec nechala v roce 1881 postavit
pro své věřící svatostánek, který však původnímu účelu
posloužil jen padesát let.
Brzy po Mnichovu, kdy se Hartmanice jako sudetoněmecké území
staly součástí Velkoněmecké říše, vojáci wehrmachtu ze štítu
synagogy vytloukli desky Desatera a z modlitebny udělali
truhlářskou dílnu. Židé společně s českými úředníky uprchli
do protektorátu, kde se však – pokud se jim nepodařilo
emigrovat – stali obětí norimberských zákonů a nacistické
perzekuce. Ti, kteří v Hartmanicích nebo v okolí zůstali,
byli zatčeni okamžitě. Nikdo z původních Židů se do
Hartmanic už nikdy nevrátil...
 Ping-pong ve svatyni
Necitlivé zásahy vůči synagoze se neodehrávaly pouze za
války, ale také v následujících letech, kdy byla budova coby
německý majetek zkonfiskována (truhlář Ferdinand Pelikan
padl ve válce) a němečtí pracovníci truhlárny vysídleni.
Novým správcem objektu se stal Karel Šimek z Petrovic,
taktéž truhlář, který pro Pelikana dříve pracoval. Ten
doprostřed chrámové lodi vestavěl komín, části velkých oken
zazdil a do budovy nainstaloval primitivní elektrické
vedení. Postupem času chátrání šindelové střechy vyřešil
eternitem a do přízemních oken přibyly mříže.
Synagogu později využívala armáda jako sklad pneumatik a do
horního patra chodili Hartmaničtí na ping-pong. O stavbu
samotnou se však nestaral nikdo. V osmdesátých letech byla
„věnována národnímu výboru ke zboření“, ale díky sametové
revoluci k demolici naštěstí nedošlo. Synagogu vrátili
Židovské náboženské obci v Plzni, ta ji ale kvůli nedostatku
financí nabídla k odprodeji. Tehdy od zániku synagogu dělilo
jen pár chvil. Dírami ve střeše dovnitř pršelo, hrozilo
zřícení celé budovy. V tomto stavu ji v roce 2002 koupil
Michal Klíma a záchranné práce okamžitě začaly.
Zázraky se dějí
Díky improvizované dřevěné konstrukci objekt přečkal další
zimu a na jaře 2004 občanské sdružení Památník Hartmanice
zahájilo rozsáhlou rekonstrukci s cílem co nejvíce se
přiblížit původnímu projektu. Katastrofální stav synagogy
stejně jako naprostý nedostatek původní dokumentace to ovšem
znesnadňovaly. Nejstarším dokladem a dlouho jediným vodítkem
pro rekonstrukci byla ne příliš zřetelná fotografie z
poválečného období. Jako zázrakem se dochovaly některé
originální stavební prvky: dřevěné výplně kruhových oken ve
tvaru osmicípé hvězdy – symbol krále Šalamouna, části
kovových i dřevěných zábradlí, kamenné desky Desatera, dveře
hlavního vstupu s prvky kování.
Poutavý příběh záchrany hartmanické synagogy si můžete
poslechnout v pořadu nazvaném Synagoga místo chalupy. Zavede
vás kromě jiného do multimediální expozice, kde dnes
občanské sdružení Památník Hartmanice pořádá ojedinělé
programy zaměřené proti xenofobii a rasismu.
Lenka Svobodová, dramaturgyně |
