|
|
 Petr
Koudelka, publicista
Starosti všedního dne
Už dlouho přemýšlím, jestli se mám řídit pravidlem, které
každý inteligent rád opakuje: „Nestarej se o to, co nemůžeš
změnit!“ Je to hodně podobné jiné lidové moudrosti, kterou
jsem četl vysprejovanou na zdi: „Kdyby se volbami dalo něco
změnit, už by dávno neexistovaly.“ Proto vždycky po volbách
netrpělivě čekám, co se asi zase změní. Mění se jen ceny, a
to směrem nahoru. Kdo to zastaví? (Ještě jeden citát, matka
Tereza: „Peněz je dost, abychom uspokojili všechny chudé na
světě, ale málo na to, abychom uspokojili boháče.“)
Když jsem zjistil, že ceny nemohu nijak ovlivnit, že si
budou růst dál, jak se jim zachce, otrávilo mě to a rozhodl
jsem se zastřelit. Totiž – autor jiného citátu, který mám v
oblibě, německý dramatik, básník Heinrich von Kleist, řekl
„Moje starosti nejsou z vašeho světa!“ a zastřelil se. Než
jsem si opatřil zbraň, došlo mi, jak je to pošetilé. Problém
není v tom, že žijeme v šíleném světě, řízeném
nekompetentními hloupými politiky, za nimiž stojí chamtiví a
rovněž polovzdělaní miliardáři, ale v tom, jakého druhu jsou
naše starosti.
Rozhodl jsem se, že se budu starat o věci, které mě budou
jen povznášet. Jak už slovo samo naznačuje, většina z nich
je nahoře, často až na nebi. Zcela nedávno kolem nás
proletěl asteroid, v poměrně malé vzdálenosti, asi
trojnásobně dál, než je náš Měsíc, a byl dost velký, aby nás
při dopadu zničil. Ale nic se nestalo. Astronomové ho
zaregistrovali teprve šest týdnů před možnou srážkou. To už
by se prý stejně nedalo nic dělat.
Ostatně: Měsíc! Věděli jste, že Měsíc udržuje sklon zemské
osy na stálých 23 stupních? Bez tohoto sklonu by nebyla
roční období a podnebí by mělo tak prudké výkyvy, že by
zkolabovalo zemědělství. Nebo Jupiter. Svou gigantickou
velikostí a gravitací už miliony let zachycuje komety a
meteority, které by nás jinak zničily.
Mám starost, že ten poslední asteroid Jupiter nezachytil.
Ale během těch milionů let to byla jediná drobná chyba,
která se snad dá prominout.
Od té doby, co jsou moje starosti z jiného světa, mám pokoj.
Nestarám se o to ostatní. Možná by vás zajímalo, o co o
všechno se nestarám. Nestarám se například o nový občanský
zákoník, který určuje, že člověk, když najde cizí peněženku
s adresou majitele, nesmí ji odevzdat úřadům, ale přímo
majiteli, i kdyby měl za ním odcestovat na Bermudy.
Nestarám se o paragrafy prodeje nemovitostí, kdy daň z
prodeje, přejmenovanou na „daň z nabytí“, platí ten, kdo
nemovitost prodává, tedy ji jaksi pozbývá. Nestarám se o to,
že důchodkyně kupuje ve slevě balíky sušenek a prodává je
Vietnamcům z večerky, aby získala trochu peněz na vlastní
obživu. Nestarám se ani o to, že se tomu novináři v našich
novinách smějí.
Přestal jsem se starat o obrovské množství věcí, které mě
dřív zatěžovaly. Na druhou stranu musím přiznat, že přibývá
těch druhých starostí, které si teď připouštím. Říkám jim
starosti všedního dne. Proč existuje svět? Proč je spíš něco
než nic? Tato starost mě, spolu s autorem jedné knihy Jimem
Holtem a spolu s jeho spolumysliteli Stevenem Weinbergem,
Richardem Swinburnem, Johnem Updikem a také Tomášem Halíkem,
zaměstnává už několik dní. Je vesmír konečný, nebo
nekonečný? Je moje já skutečné? Mám toho plnou hlavu a lehko
uvěřit, že už mě nezajímá, proč malá půlka chleba, která vám
zplesniví za tři dny, stojí v Praze dvacet pět korun. Říkám
si: A proč ne?
Občas jsou ale problémy, které vyvolávají pochybnosti. Mám
se například starat o zahraniční politiku USA? Ta odpovídá
spíše dopadu asteroidu na Zemi a jejímu zničení než ceně
koblih. Kam zahrnout kolonializaci světa a množství válek,
které se všude vedou?
Mám zahrnout do starostí všedního dne tajné služby USA,
které vypsaly soutěž na dodavatele programu pro lepší
monitorování odposlouchávaných sociálních sítí? Fízlování má
teď umět rozpoznat ironická vyjádření a sarkasmy. To se mě
už ale opravdu začíná týkat!
Nic na tom nemění fakt, že jsem v tomto zamyšlení záměrně
střídal ironii a prostou řeč, abych zmátl dekodér tajných
služeb USA! |
