|
|
 I
bolestné vzpomínky pokrývá prach času
Novodobý klasik řecké kinematografie Theo Angelopulos
(1935–2012), z jehož tvorby známe mnohé sugestivní průhledy
na minulost i přítomnost balkánské mentality (Krajina v
mlze, Odysseův pohled), se usilovně vrací ke křivolakým
zákrutám nejnovějších řeckých dějin, zvláště k traumatům
občanské války, která se rozhořela na sklonku čtyřicátých
let, aby bolestně rozdělila celou společnost. Nejnověji tak
učinil v nedokončené Trilogii, jejíž prostřední část
nazvanou Prach času uvádí v úterý 1. července ve 22.05
ČTart.
Nezasvěceného diváka, jenž netuší, že Prach času je volným
pokračováním u nás naprosto neznámého snímku Plačící země,
mohou zaskočit podivně splétané zápletky, o jejichž pozadí
se může jen dohadovat. Neví totiž, že oddaně se milující
Eleni a Spyrose rozdělilo právě válčení: komunistka Eleni
získala azyl v Sovětském svazu, kam za ní po mnoha letech
přijíždí pod cizí identitou se skrývající Spyros, aby ji
potají odtud vyvezl. Jenže po prozrazení na ně čeká vězení a
vyhnanství. Veškeré citové vazby se rozvolňují a vedou k
hledání náhrad.
I když se Angelopulosovy filmy dotýkají výsostně politických
záležitostí, režisér upřednostňuje jednak tragický rozvrat
rodin, osudově rozdělených i politickým smýšlením, jednak
rád pracuje s útržky dění, které nezachycuje v jeho
celistvosti. Dalším příznačným rysem je jistá obřadnost
pohybů a gest, vzletnost promluv, společně s pozvolna
plynoucím vyprávěním odkazující až k antickým tradicím. Ani
Prach času není výjimkou. Také se odehrává v několika až k
dnešku sahajících časových rovinách, které se prostupují
prostřednictvím vzpomínek i dávných dopisů, souběžně čtených
jako doklad citů utápěných v bezmoci. Převážně statické
výjevy, odehrávající se v mrazivém Rusku roku 1953, patří k
vizuálně strhujícím – například ztichlý proud vyhnanců, když
podoben záplavě černých brouků stoupá po mohutném, točitě se
vinoucím schodišti.
Prach času se dotýká hledání osobní identity i pocitů
vykořenění. Angelopulos zjišťuje, že zatímco kdysi lidé
trpěli pro svůj původ nebo přesvědčení, nyní je sužuje
neschopnost účelně žít, věčné zaneprázdnění a shon je
vzájemně odcizuje, vede k depresím. Důsledky nejsou o nic
méně hrozivé.
Na rozdíl od důsledně „řecké“ Plačící země vznikl Prach času
v mezinárodní koprodukci a s hvězdným hereckým obsazením. V
úlohách zestárlých protagonistů, které pohltily a mučily
nejrůznější dějinné zvraty, poznáváme Willema Dafoea, Bruna
Ganze, Michela Piccoliho a Irene Jacobovou.
Jan Jaroš, filmový publicista |
