|
|
 Pavel
Kácha, publicista
Čas výletů a setkávání
Na kraji léta, kdy se pomalu končí školní roky školáků a
semestry vysokoškoláků, nastává čas školních výletů a také
abiturientských a jiných srazů a setkání. Když se to tak
vezme, i ten abiturientský sraz je vlastně také výlet. Výlet
proti proudu času. Do doby, kdy jsme si se spolužáky byli
vzájemně svědky svého mládí. A teď se vydáváme stejným
směrem, abychom si někde u skleničky připomněli, jak se
vlastně tehdy ten svět koulel, jak chutnal a voněl. A také
jak bolel.
Zvyk setkávat se s dávnými spolužáky je možná stejně starý
jako samo školství. Je také docela přirozený a pochopitelný.
Školní etapa, sdílená se spolužáky či kolegy z „vejšky“,
patří – o tom jistě nemůže být pochyb – k tomu
nejdůležitějšímu z času, který nám byl vyměřen k prožití.
Jen účastníků nějak ubývá. Pokud jste to už nezjistili,
zjistíte to záhy. I pokud jste mladší než já a moji někdejší
kolegové (a to není žádný kumšt), uvidíte, že s časem, který
uplynul od maturity nebo promoce, se obecná chuť setkávat se
stále zmenšuje. Na začátku se scházíme v hojném počtu s
velkou dychtivostí a touhou zjistit, jak se naše životní
cesty kroutí. Později se do abiturientských řad vloudí
objektivní i subjektivní důvody k tomu, aby tyto řady
prořídly. Lidé se vdávají a žení. Lidé jsou úspěšní ve svém
zaměstnání nebo se jim naopak nedaří. Mají starosti. Stěhují
se, v našich mladších letech někteří dokonce emigrovali. A
tak ke společnému stolu, často plnému kulinářských lahůdek,
vybraných nápojů, ale hlavně a především vzpomínek, přichází
stále méně a méně přátel. Toto ubývání s pokračujícím časem
nabývá na intenzitě také vlivem nemocí a úmrtí. Ale sejdeme
se. Podebatujeme, prohlédneme si rodinné fotky, připomeneme
si ty, na které jsme už skoro zapomněli. A bezděčně tak
hodnotíme, co jsme vlastně učinili s tím naším životem, o
jehož směru jsme vedli kdysi dlouhé a vášnivé debaty. Co v
něm bylo špatné, co bylo dobré a co mohlo být docela jiné,
kdyby...
Ke stanici autobusu na našem sídlišti chodím kolem mateřské
školky. Mají tam pěknou rozlehlou zahradu, na které malí
frekventanti tráví mnohou volnou chvíli. Jsou slyšet, dávají
světu vědět o tom, že tu jsou a že mají mnoho věcí na srdci.
Jejich hra odráží jejich dosud miniaturní zkušenost se
světem. Napodobují své rodiče a lidi blízké. Dovedou se
pitvořit jako hrdinové televizních programů, které zhlédli.
Hrají si. Stojí na prahu své životní cesty, jsou nabiti
energií. Srší z nich tak, že její vlna musí nutně zasáhnout
každého, kdo jde kolem. Letmo nahlédnu na to zahradní
hemžení a jsem rád, že v našem virtuálním a poněkud šišatém
světě jsou tvorové bezelstní a přímočaří. Upřímní a zvídaví.
Protože ty děti takové rozhodně jsou.
Když jsem tedy nedávno s potěšením míjel naší sídlištní
školku, činorodý hluk a lomoz mě opět osvěžoval. Ale v duchu
jsem byl už někde jinde. Směřoval jsem na vzdálené místo do
romantické hospody, kde byl uchystán výroční sraz s
kamarády, s nimiž jsem kdysi studoval. Napsal jsem „do
romantické“ docela bezděky, ale teď mi došlo, že to je to
nejpřesnější označení toho místa. Z časů, kdy jsme sem pilně
docházeli, abychom odpočívali a u piva konfrontovali své
lásky, naděje i zkušenosti se světem, tu nejspíš něco
zůstalo. A vyzařuje to ze zdí jako radioaktivita.
Absolventi mateřských školek, pokud vím, výroční setkání v
romantických hospodách nemívají. To proto, že v čase
školkovské docházky byli příliš zaměstnaní tím prvotním
vstřebáváním světa, který je tak velký a zajímavý a barevný.
A kdy si jen málo uvědomovali, že jednou budou i oni muset v
tom světě najít své místo a svůj úkol, který už nebude
dětskou hrou.
Mířil jsem na výlet za vlastním mládím a za mládím svých
přátel a chvíli jsem se bavil představou, že jednou některé
z těch dětí, které se teď tak vehementně věnují svým
zahradním záležitostem, půjde na abiturientské setkání po
mnoha letech. A půjde kolem mateřské školky a uslyší ze
zahrady odpolední ryk a shon. A to velké dítě se usměje,
protože si uvědomí, že věci jsou v pořádku. A bude mít
sváteční pocit z nadcházejícího výletu proti proudu času. |
