|
|
 Milan
Šmíd, mediální analytik
Náš koncesionář, náš pán?
„Televizní koncesionáři mají právo dostat za své peníze, co
chtějí.“ Tento argument zazněl nedávno jednak na půdě
Poslanecké sněmovny při projednávání výroční zprávy České
televize, ale také v diskusi, kterou v květnu uspořádala
Asociace režisérů a scenáristů ARAS. Použili ho pracovníci
České televize, když obhajovali programovou politiku, kterou
se řídí při plánování programu. V obou případech se totiž
vyskytly názory, že Česká televize na ČT1 a ČT2 až příliš
vychází vstříc vkusu masového diváka, čímž se její program
stále více podobá nabídce soukromých televizních stanic.
Výčitce, že se snaží soutěžit s komerčními televizními
kanály, se dnes nevyhne žádná veřejnoprávní televize v
Evropě financovaná poplatkem, kterému se u nás stále říká
koncesionářský, přestože tu o žádnou koncesi nejde.
Poplatek, kterým si před devadesáti lety majitelé
rozhlasových přijímačů zakupovali koncesi neboli oprávnění k
příjmu rozhlasového programu, už dávno není koncesionářský.
Dnes je to solidární daň určená k financování vysílání
veřejné služby, jejíž obsah je předmětem neustálých
vášnivých debat.
Veřejnoprávní vysílatelé totiž dnes a denně řeší zapeklitý
problém, který má povahu kvadratury kruhu. Na jedné straně
by se jejich vysílání mělo profilovat jako služba pro
všechny vrstvy obyvatel, obsahující i uspokojování
menšinových potřeb. Očekává se tedy od ní, že bude nabízet
především takové pořady a témata, jež zajímají jen malé
skupiny posluchačů a diváků. Chce se od ní, aby vyplnila
prostor, do něhož komerční rozhlasy a televize ze zcela
pochopitelných důvodů (nízká sledovanost = malá ziskovost)
nevstupují.
Kdyby se však na druhé straně veřejnoprávní instituce
soustředily pouze na uspokojování menšinových zájmů,
sledovanost jejich programů by prudce klesla dolů a hned by
se vynořila otázka: Proč mám platit vysílání programů, které
sleduje tak malé procento lidí? Proč za moje peníze, kterými
podporuji veřejnoprávní stanice, se v jejich programu
nedočkám něčeho, co by mne také zajímalo?
Z tohoto pohledu mají programoví šéfové České televize do
jisté míry pravdu: nelze podrývat jeden ze dvou pilířů, na
nichž existence vysílání veřejné služby stojí. Tím jedním je
politická vůle uvědomující si, že „systém veřejnoprávního
vysílání v členských zemích je přímo spjat s demokratickými,
společenskými a kulturními potřebami každé společnosti“.
Tolik citace z dokumentu, na němž se shodli zástupci všech
členských států EU.
Tím druhým, neméně důležitým pilířem je zájem a podpora
široké veřejnosti, bez níž by vysílání veřejné služby mohlo
zajít na úbytě v začarovaném kruhu příčin a následků. Ten by
mohl začít prudkým poklesem sledovanosti, po němž by
následovalo omezení přísunu finančních prostředků, což by
vedlo ke snížení kvality a přitažlivosti pořadů s následným
dalším poklesem diváckého zájmu, a tak dál až k bodu, kdy
vysílání veřejné služby – pokud by nezaniklo – by se mohlo
dostat do pozice marginální kulturní instituce dotované
státem.
Byl jsem přítomen zasedání ARASu, na němž přítomní režiséři,
autoři i recenzenti pořadů kritizovali Českou televizi za
to, že místo aby vkus diváků povyšovala, tak se k němu
honbou za procenty sledovanosti snižuje. Když se přítomný
šéf programu ČT proti této kritice postavil, použil – podle
mého názoru – trochu demagogický argument. To když tvrdil,
že chápání televize jako osvětového a propagačního nástroje
bylo metodou výhradně bývalého režimu, který autoritativně
rozhodoval, co divák smí a nesmí zhlédnout.
Nechci a nebudu hájit služebnost někdejší Československé
televize před rokem 1989 provázenou cenzurní a autocenzurní
praxí. Nicméně bych rád připomněl, že to byl jeden ze
zakladatelů BBC, pozdější lord Reith, který se netajil
názorem, že průměrný divák v podstatě neví, co chce, a pokud
ví, co chce, tak neví, zda je to pro něj dobré, a proto ho
musíme vychovávat. Tento elitářský přístup Johna Reitha,
který BBC chápal hlavně jako vzdělávací instituci, je sice
už pasé, ale položil základy tradice, z níž britská BBC
čerpá dodnes, včetně sloganu: Je třeba činit vše pro to, aby
dobré se stalo populárním a populární dobrým. |
