|
|
 O
dobré výchově
Nikdy jsem nepřečetl nic od Jaroslava Foglara. Červenáček
nebo Rychlonožka ke mně řízením osudu nedoběhli. Nejspíš to
bude tím, že ve věku, kdy by mě bývalo bavilo foglarovky
číst, jsme si mezi sebou půjčovali gajdarovky a hned po nich
přišly mayovky. A tak jsem se o tom, že se má pomáhat starým
lidem, dozvěděl od Timura a jeho party, kteří chodili po
městečku a malovali na zdi domů rudé hvězdy. Dnes bychom si
mohli černobíle myslet, že to znamenalo, že si pro ně má
přijít KGB, jenomže Timur tím označoval místa, kde bydlí
staré osoby, jimž je třeba například naštípat dříví. Že se
nemá lhát, v tom mě zase utvrdili Čuk a Gek, bratři, kteří
jednou zlobili a prali se a při tom ztratili telegram, v
němž stálo, že nemají jezdit na Sibiř za tatínkem, protože
se zdržel někde v tajze. Oni to pak před maminkou zatloukli
a z té lži se odvinul celý dobrodružný příběh...
Arkadij Gajdar, který se stejně jako můj otec narodil před
sto deseti lety, nebyl zřejmě žádný maloměšťácký kariérista,
spíš bychom ho mohli zařadit do čeledi romantických
idealistů, což je pro život často vybavení nedobré – člověk
spáchá spoustu rozporuplných věcí, často rychle hyne, občas
se rozchází se svou minulostí a přehodnocuje ji, nezřídka se
pak se stejným entusiasmem a idealismem zříká svých
původních myšlenek a hlásí se vehementně k jiným. Je to
prostě člověk rozkolísaný, který když má štěstí, nemá
nakonec aspoň nikoho na svědomí...
Arkadij Gajdar byl dítětem své doby. Ve čtrnácti už bojoval
v bolševické Rudé armádě a určitě to nebyl žádný beránek,
neboť se v průběhu občanské války zúčastnil mnoha bojů a byl
neustále povyšován. Když ho kvůli zranění v pouhých dvaceti
letech z armády propustili, začal se věnovat literatuře pro
děti. Nakonec padl za druhé světové války na Ukrajině jako
kulometčík partyzánského oddílu. Svému synovi, který se
narodil v roce 1926, dal jméno Timur a o čtrnáct let později
po něm pojmenoval i svého dětského hrdinu. Skutečný Timur se
dožil posledního roku dvacátého století a přivedl na svět
dalšího „idealistu“ – Jegora Gajdara, muže, který se v
devadesátých letech pokusil reformovat ruskou ekonomiku.
Tehdy to odsud z dálky vypadalo, že také zatoužil – už bez
rudých hvězd – pomáhat starým lidem... Kdesi (nevím přesně
kde) prý žije spisovatelova pravnučka jménem Maria Gajdar.
Co si myslí, jaká je a co se chystá udělat se svou
genetickou výbavou, o tom žádné zprávy nemám...
Před časem jsem Timura a jeho partu objevil mezi vyřazenými
knihami z šumperské knihovny. Nabízeli ho za korunu. Nekupte
to... Bylo to vydání z roku 1966 s ilustracemi Kamila
Lhotáka, ale ani ty ho před vyřazením nezachránily. Začetl
jsem se do něj, a když vyslanec Timurovy party, štábní
trubač Kolja Kolokolčikov, předával padouchovi Kvakinovi
„ultimatum“ a ten nechápal, co to je, bavil jsem se skoro
stejně jako nad hláškami Sama Hawkinse. Jenže pořád z toho
čouhala ta vojenská terminologie, ta výsadba budoucích
rudoarmějců. Vždycky se děsím, když se někde objeví verše Až
peruť hvězdy rudé / kruh smělý vykroužíc / se k zemi snášet
bude, / já poběžím vám vstříc.
Na druhé straně je asi trochu jedno, kdo vás naučí, že máte
pomáhat starým lidem. Hlavně jestli ta výchova aspoň trochu
funguje...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
