|
|
 Jak
Vojta Lavička kmital nahoru a dolů
Helena Třeštíková, proslavená několika časosběrnými
dokumenty o lidech problémových, ba zločinných, se někdy v
polovině devadesátých let zaměřila také na „pozitivní
příklad“, jaký skýtal cikánský hudebník Vojta Lavička.
Prvním výstupem byl snímek Být Romem, vysílaný v listopadu
2001. Zatímco do té doby Lavičku portrétovala pravidelně,
poté převážila náhodnost, mnohaleté průrvy a posléze akcent
na přelomové, mediálně sledované události, najmě účast v
hudební skupině Gipsy.cz a (neúspěšné) soutěžení v Moskvě,
které se stává asi největší vizuální atrakcí nyní vysílaného
snímku Vojta Lavička – nahoru a dolů (neděle 29. června,
ČT2, 20.00).
Protagonista snímku vyznívá jako charismatický člověk, který
se sice hlásí k romskému původu i romským kulturním kořenům,
avšak odmítá žít v ghettu, chce se prosadit v „gádžovské“
civilizaci (pracuje v rozhlase i televizi), i hudbou se
obrací k neromskému publiku. Cítí se jako rovnoprávný a
rovnocenný většinové společnosti, dokonce, snad jakoby ze
vzdoru, chodí s bílými dívkami, než se připojí k Romce.
Pro Lavičku je příznačný silný individualismus: žije, jakoby
vyvázán i z vlastních rodinných vazeb (rodiče nikdy
nespatříme), mezi bílými a s nimi. Ač navenek působí jako
úspěšný muž, jemuž se podařilo dosáhnout seberealizace,
Třeštíkové dokument odhaluje niterné běsy, které mu
znepříjemňovaly život.
Nejde jen o gamblerskou závislost a špatné spravování
výdělků (hospodaření s penězi posléze svěřil své romské
družce), ale zejména o problémy s vytrvalostí i přijetím
zodpovědnosti jak v osobních vztazích, tak v profesním
zacílení. Přiznává, že se věnuje hlavně tomu, co jej
oslovuje, podněcuje, ale jakmile zaujetí ochladne, má sklon
vyvazovat se z dosavadních vazeb, odcházet a hledat nové
příležitosti.
Vojta Lavička se opakovaně vrací k postavení romské
komunity: zmiňuje její ponižující, bezvýchodnou situaci,
která ústí v hromadnou emigraci, ale současně kritizuje
neochotu romské populace cokoli změnit. Upozorňuje, že
Romové si zvykli žít ze sociálních dávek, že dorůstá
generace dětí, které nikdy neviděly své rodiče pracovat,
takže ani ony nemají žádnou motivaci práci si hledat.
Proto je tak nesmírně důležitý důraz, jaký Lavička klade na
vzdělání i odhodlanost vytrvat, ať už v jakékoli oblasti.
Když provází svého prvorozeného syna Vojtu (jehož opustil
záhy po narození) do hudební školy, když si spolu zahrají na
housle, prosvítá tu okouzlení rodinným zázemím, možná pozdní
prozření, že sám ledasco promarnil. Sice nakonec uzavřel se
svou romskou přítelkyní sňatek, avšak zůstává otevřeno, co
nastane, až jej i tato životní etapa omrzí a pocítí nutkání
ji uzavřít. Přejme mu, aby to nikdy nenastalo.
Jan Jaroš, filmový publicista |
