|
|
Jak se žije v blízkosti dálnice
Do zdejších kin již pronikly vítězné filmy z Cannes, Berlína
– a nyní též z Benátek. Tam vyhrál naprosto unikátně
dokument Gianfranca Rosiho Sacro GRA. Zkratka GRA označuje
pověstný obchvat kolem Říma zvaný Grande Raccordo Anulare,
dlouhý bezmála sedmdesát kilometrů, který si „zahrál“ už
před čtyřmi desetiletími v proslulé Felliniho dokumentární
vizi Roma. A první slovo sacro lze přeložit jako posvátný.
Režisér ovšem neportrétuje samotnou autostrádu, nezajímají
jej ani případné protesty ochránců přírody, nekvalitně
odvedená práce ani rozkradené miliardy, jak by tomu bylo v
českých dokumentech o tuzemské dálniční síti. Všímá si
jedině mnohdy svérázných lidí, kteří přebývají v blízkosti
olbřímí stavby prstencovitě se táhnoucí kolem italského
hlavního města.
Režisér splétá počínání a někdy též osudy množství
postaviček, zpravidla výrazně profilovaných, aby je nebylo
možné přehlédnout. Ve filmu nezazní jediné slovo komentáře,
veškeré výpovědi pocházejí od protagonistů této pestré
mozaiky, ať již jsou to záchranáři, obstarožní prostitutky a
tanečnice, mnohonásobný šlechtic a člen jakéhosi vznešeného
řádu, jenž se přátelí s pobratimstvem odkudsi z Lotyšska.
Patří sem i umanutý mužík pravidelně zjišťující, zda oázu
palem neohrožují škůdci, ale také obyvatelé přilehlých
nájemních domů, do jejichž oken Rosi netečně nahlíží, aby
zachytil jejich domácké rozmluvy.
Sacro GRA se vyznačuje odstupem, záměrně se přiklání ke
statickému zpodobnění, ať již kameru umísťuje do jedoucího
vozu, nebo nehnutě sleduje aktéry. Až je divák v pokušení se
domnívat, že leckteré výjevy jsou dopředu připravené a
nazkoušené, zvláště ty „bytové“, kdy kamera pevně uchycená
před otevřeným oknem zaznamenává průběh smířlivých i
rozvášněných diskusí, jakoby určených právě pro ni.
Režisér pásmo předkládaných výjevů nechává volně plynout,
nehledá žádná kompoziční ani střihová ozvláštnění. Záleží na
divákovi, aby povlovné až nehybné tempo vyprávění přestál a
odečítal případné významy ze slov a počínání každého ze
zúčastněných. Výsledný obraz, v němž převládá melancholický
nádech, však už volbou lidí, často vskutku hrabalovských
pábitelů, naznačuje jakési outsiderství, osamění i
vyloučenost coby spojující rys.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Film Europe |
