Číslo 24 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s trumpetistkou.
Tine Thing Helseth.

Hubatá Šplíchalka ze Žižkova

Není to první snímek, který přibližuje asi nejcharismatičtější z našich prvních dam. Už v roce 1993 vznikl její portrét pro Galerii elity národa GEN a o třináct let později byl o ní natočen další dokument, tentokrát pro televizní cyklus Příběhy slavných. Až nový distribuční dokument z dílny renomovaného Miroslava Janka ale odkrývá duchovní i lidskou podstatu této inspirativní ženy. Docela s ním ladí i doprovodná akce Čekání na Olgu, k níž se připojily desítky kaváren v celé republice. Nabízejí kávu zdarma, pokud při jejím pití dokážete zmlknout. Narážejí tím na historky o tom, že na Olgu Havlovou se po ránu nesmělo mluvit do té doby, dokud si nedala své první kafe.

Divoká, neposlušná... a zodpovědná

„Na co Václav potřeboval tři stránky, dokázala shrnout do tří vět a bylo tam skoro všechno,“ řekl o Olze režisér Miloš Forman. Přesný odhad lidí i situací, téměř neomylný instinkt a dar rychlého rozhodování byly vlastnosti, k nimž přišla jaksi bez vlastního přičinění a jež souvisely s tím, v jakém prostředí vyrůstala. Narodila se 11. července 1933 jako Olga Šplíchalová v žižkovské proletářské rodině. Matka pracovala v továrně, otec byl koňský řezník. Když bylo Olze šest, rodiče se rozešli. O rok později se narodil bratr Josef, o nějž musela pečovat, stejně jako o ratolesti své mnohem starší sestry Jaruny. „Těch dětí bylo pět, už jako holka jsem je uměla vykoupat, nakrmit, přebalit, zabavit,“ vzpomínala později.

Značná zodpovědnost a množství povinností byly v jejím dětství vyvažovány naprostou volností a svobodou. „Vyrůstala jsem na ulici. Byla jsem divoká a neposlušná. Neuznávala jsem žádnou autoritu. Četla jsem, co jsem chtěla, chodila jsem na nepřístupné filmy. Mohla jsem si dělat, co mě napadlo,“ vykreslila své žižkovské dospívání v jednom z novinových rozhovorů.

Filozof & ostrá holka

Po absolvování povinné školní docházky se Olga začala u Bati učit opravovačkou punčoch, ale v šestnácti přišla o konečky prstů na levé ruce, a tak později střídala různá jiná zaměstnání, od účetní po prodavačku. Při učení v Baťových závodech začala také navštěvovat soukromé kurzy herectví. „Máti byla obyčejná dělnice, ale v neděli si vzala klobouk a šly jsme do divadla. To ona mě naučila mít divadlo ráda,“ prozradila Olga, kdo ji přivedl k zálibě, která v jejím životě nakonec sehrála zásadní roli.
Divadlo totiž miloval i jistý Václav Havel, mladík, s nímž se na jaře roku 1953 setkala v kavárně Slavia. „Trvalo mi dost dlouho, než mi došlo, že ta ostrá holka patří k Havlovi,“ vybavil si jejich dávný společný kamarád Miloš Forman ve svých pamětech. Zdánlivě nesourodou dvojici vystihl slovy: „Filozofující Vašek a osůbka s jazykem jak břitva...“
Olga s Václavem se přátelili tři roky a chodili spolu osm let – teprve pak se rozhodli pro svatbu. Vzali se 7. července 1964 na Žižkově. Kromě svědků Jana Grossmana a Libora Fáry obřadu nikdo jiný nepřihlížel. První léta manželství byla šťastná. Pár společně pracoval v Divadle Na zábradlí: Olga byla uvaděčkou, Václav kulisákem, později dramaturgem. A když divadlo začalo uvádět jeho hry, nemuseli už doma počítat každou korunu. „Byly doby, kdy měl Václav strašně málo peněz a chybělo mu na cigarety. Dával i krev, aby dostal dvě stě korun za odběr,“ vyzradila jednou Olga novinářům.
Vztah Havlových však nebyl stále idylický. Vedle občasných hádek je tížilo zvlášť to, že nemají děti. „Chtěl jsem je mít, ale Pán Bůh mi je nedopřál,“ vysvětloval to později Havel. „A asi věděl, co dělá. Mé děti by neměly snadný život.“

Piš častěji a čitelně!

Ta pravá zkouška však Olgu a Václava teprve čekala. V roce 1968 vtrhly do Československa „spřátelené armády“ a utnuly hned v zárodku uvolnění poměrů, které s sebou přineslo pražské jaro. Záhy bylo jasné, že země se řítí zpět do tuhého komunistického područí. Manželé Havlovi byli v roce 1969 donuceni odejít z Divadla Na zábradlí, Václav Havel byl jako spisovatel zakázán a publikovat mohl jen v zahraničí nebo prostřednictvím samizdatu. Olga Václava všemožně podporovala, a protože ani jednoho z manželů nechtěl nikdo zaměstnat, trávili spolu mnohem víc času než kdy předtím i potom. „Byli jsme jako siamská dvojčata, taková léta už nepřijdou,“ předjímala Olga v jednom z těsně porevolučních interview.
Na počátku roku 1977 spatřila světlo světa Charta 77 a režim rozpoutal pro disidenty pravé peklo. Václav Havel byl jakožto jeden z iniciátorů a prvních mluvčích vzat do vazby, kde strávil přes čtyři měsíce. To byl ovšem jen začátek represálií vůči nepohodlnému dramatikovi – v dalších letech byl uvězněn ještě několikrát, celkem strávil za mřížemi pět let. Olga ani v těchto chvílích neklesala na duchu. Sháněla pro muže vitaminy a cigarety, starala se o chalupu na Hrádečku u Trutnova, ale také organizovala vydávání nezávislé literatury. Jen na psaní moc nebyla, a tak si v jejich korespondenci musel Václav z vězení postesknout: „Piš častěji, nejlépe na stroji. Napiš toho více a čitelněji!“

Nicméně autor těch řádků nebyl svatý. O jeho milenkách věděl každý z těch, kteří Olgu a Václava znali. Věděla o nich i ona sama. „Na Václavovi není nejstrašnější, že má ty svoje ženský, ale že mi o nich musí ten samý den povědět,“ svěřila se jednou své přítelkyni. A když byl Havel v osmdesátých letech znovu zavřený, našla si milence i ona. Byl jím Jan Kašpar, herec známý z Divadla Járy Cimrmana, mimochodem o dvacet let mladší než Olga. Když se to Václav dozvěděl, vyváděl. Jeden čas prý Havlovi chodili po Praze každý se svým novým protějškem, ale bizarní milostný čtyřúhelník vzal nakonec za své. Manželé se k sobě v pravý čas vrátili – čekaly je totiž převratné změny.

Z Hrádečku na Hrad

Psal se říjen roku 1989 a Václava ze zdravotních důvodů pustili z jeho posledního „výkonu trestu“. Jen o pár týdnů později byla na Národní třídě v centru Prahy brutálně rozprášena demostrace studentů a následná „sametová revoluce“ svrhla staré komunistické pořádky. Hned po 17. listopadu se začalo o Václavu Havlovi mluvit jako o možném prezidentovi republiky. „Rozvedu se!“ vyhrožovala Olga předem, děsila ji ztráta soukromí, novináři, politické handrkování, povinnosti první dámy. Ale ustoupila. Její manžel dost dobře nemohl z rozjetého vlaku vystoupit a ona to při své racionalitě věděla. A tak se z domu na Rašínově nábřeží přestěhovala do prezidentské vily ve Střešovicích a začala si zvykat na ochranku.
„Jsem holka ze Žižkova, a tak se nikdo nesmí divit, že se hned – a kdekoli – ozvu,“ řekla Olga krátce po zvolení Václava Havla prezidentem a i v nové roli první dámy zůstala svá. Před protokolárními povinnostmi sice neutekla, ale oficiálním setkáním se věnovala pouze v nezbytné míře. Lépe než ve společnosti celebrit či manželek prezidentů nejvlivnějších politiků jí bylo na chalupě, večerní šaty či róbu oblékala, jen když to bylo bezpodmínečně nutné – ale nejlíp se cítila v džínách a ve svetru na chalupě. Svému muži byla oporou, důvěrníkem i rádcem. Varovala ho před prospěcháři i patolízaly. „Nesnáším lísání k mocným a aroganci k lidem bez postavení,“ říkávala.
Silné sociální cítění ji přivedlo k založení Výboru dobré vůle. A v činnosti pro potřebné se našla. Při státní návštěvě USA získala ke spolupráci Rockefellerovu nadaci a jen v roce 1994 přispěl Výbor dobré vůle na dobročinné účely částkou sto milionů korun. „Jsem ráda, že se konečně mluví o věcech, které byly dříve tabu, jako by se lidi styděli za neštěstí druhých. Děti, postižení, staří lidé – právě jim je určena naše pomoc. Oni totiž existují,“ vyznala se v knize, kterou o ní sepsaly novinářky Hana Primusová a Milena Pekárková. Pro své upřímné a neokázalé aktivity ve prospěch druhých se Olga stala národem respektovanou a oblíbenou. Její popularita mezi obyčejnými lidmi nebyla o nic menší než ta, které se těšil prezident Havel u intelektuálů a vlivných osobností.

To je paruka, léčím se...

Když v roce 1994 uklouzla Olga Havlová na jednom z hradním koberců, neskončilo to jen zlomeninami ruky a nohy. Následující vyšetření totiž odhalila zhoubnou nemoc. O rok později ji Olga přiznala i oficiálně. Nechtěla ale, aby ji někdo litoval. „Svou nemocí se zabývat musím, ale nechci se o svém zdravotním stavu bavit,“ řekla žurnalistům.
Naděje na zvrat v léčbě pominula na přelomu let 1995 a 1996. Čtrnáctého ledna vydal Hrad zprávu, že stav Olgy Havlové je kritický, neboť došlo k progresi metastáz do životně důležitých orgánů. I v této chvíli byla umírající první dáma věcná. Vypořádala se s povinnostmi ve své nadaci a na Nový rok upekla husu pro nejbližší přátele. Jeden z nich jí pochválil nový účes. „To je paruka, léčím se...“ odvětila Olga bez sentimentu. Ve středu 24. ledna nechal Václav svou ženu převézt z nemocnice domů. O tři dny později v půl jedenácté dopoledne zemřela Olga ve svém pokoji ve střešovické vile. Byl s ní jen manžel, tak jako posledních čtyřicet let jejího předčasně ukončeného života.
„Má první žena měla od mládí vypěstovaný velmi silný cit pro každý falešný tón a každý patos. Dovedla si dělat legraci z mnoha lidí včetně mě, jakmile jsme se stali vzletní nebo sentimentální. Byla strašně hubatá,“ připomněl Václav Havel u příležitosti desátého výročí Olžina úmrtí její povahu. Vášnivou houbařku, nespoutanou tanečnici, štědrou hostitelku a taky „objekt, který odmítal vypovídat a dělal si, co chtěl“, jak Havlovou přiblížil spis Státní bezpečnosti, nyní ve svém dokumentu pro změnu připomíná režisér Miroslav Janek. Snad mu ho Olga odpustí...

Milan Šefl, publicista