Číslo 24 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s trumpetistkou.
Tine Thing Helseth.

Tine Thing Helseth, trumpetistka

Hrajete Ebenovu skladbu často?

Už to bude nějakou dobu, co jsem Okna hrála naposledy. Takže se těším. Před několika lety jsem je také natočila. Je to ten typ skladby, která mě s každým dalším uvedením překvapuje novými interpretačními rovinami. Je skvělé, že ji budu moci opět zahrát, a to právě v Ebenově rodné zemi.

Jak jste skladbu objevila?

Tak nějak to přišlo… Už ani nevím. Je to skvělá hudba. Má opravdu výraz. Způsob, jakým popisuje Chagallovy barevné vitráže vytvořené pro synagogu v Jeruzalémě, se mi moc líbí. Stále pochopitelně toužím po tom, abych ta okna uviděla ve skutečnosti! Prohlížela jsem si je na fotografiích. Potřebovala jsem poznat zdroj Ebenovy inspirace. Možnost takto alespoň zprostředkovaně sdílet podnět, na kterém skladatel založil své dílo, je pro mě vzrušující.

Dáváte přednost takovéhle současné hudbě, nebo spíše experimentální?

Líbí se mi každá dobrá hudba. Nezáleží na tom, jak ji pojmenujete.

A jsou Okna interpretačně náročná?

Ano, ale v dobrém slova smyslu, tedy příjemně. Je to dobrá hudba, a tak to stojí za to.

Máte na repertoáru ještě něco dalšího od některého českého skladatele?

Hrála jsem něco od Janáčka a od Martinů… I od dalších autorů. Máte skvělou hudební historii!

Zdá se, že jste na severu nejen usazena, ale tam také často hrajete. Je to tak?

Ano, docela dost hraji ve své vlasti – a je to prima.

Myslíte, že existuje nějaká skrytá duchovní spojitost mezi Skandinávií a Británií, kde také často účinkujete?

Ne taková, které bych si byla vědoma. Ale nejsem žádný expert…!

Kde jste takříkajíc doma? A kde víc? V jazzu, nebo v klasické hudbě?

Pro mě je hudba prostě hudba. Je to zcela univerzální jazyk. Pokud se mi nějaká hudba líbí, pokud jsem přesvědčena, že je dobrá, pokud si ji užívám a něco mi dává – pak ji hraji. A je mi jedno, jakého je žánru. Řekla bych, že moje kvinteto reflektuje právě takový postoj k hudbě. Mám štěstí, že mohu hrát opravdu nejrůznější typy hudby, a jsem tomu ráda. Jsem přesvědčena, že kdybych se věnovala jen jedné věci, přišla by nuda….

Na Moravu přijíždíte s kolegy, kteří nemají zázemí v klasické hudbě. Přidáváte tento rozměr do vaší formace alespoň vy sama, anebo můžeme čekat stoprocentní jazz?

Tak to je jedna z věcí, které na hudbě miluji. Komunikace může nastat a fungovat, ať se pohybujete v kterémkoli žánru a mluvíte kterýmkoli jazykem. Jsme prostě parta lidí, která ráda společně muzicíruje. Setkáváme se – každý se svým odlišným zázemím a se svou specializací – někde uprostřed. A jen se snažíme najít vlastní společný zvuk.

Cítíte se svobodněji a volněji, když hrajte klasiku se svou vlastní nadžánrovou formací?

Ano, je to samozřejmě úplně jiný pocit. Jiný než být třeba sólistkou doprovázenou orchestrem. Jsem přesvědčena, že jedna věc inspiruje druhou a zároveň jedna od druhé získává. Formuje a tvaruje mě to jako muzikantku – a mohu pak růst.

A cítíte se svobodněji a volněji, když se svou nadžánrovou formací hrajete jazz?

No, prostě hraji… Hrát různé žánry je pro mě normální a přirozené. Dělám to od dětství.

Jak se vám líbí myšlenka festivalu Concentus Moraviae, dostávat koncerty mimo velká města a jejich sály, pořádat je v menších sídlech a třeba i na méně obvyklých místech?

Moc! Fandím takovému myšlení. Každý si přece zaslouží mít možnost setkat se s uměním a kulturou jako s důležitou součástí života. Podle toho, co čtu v programu, se jedná o úžasný festival! Jsem šťastná, že tu mohu vystupovat. Dávám přednost festivalům, které mají odvahu propojovat a smysluplně mísit žánry, interprety i dějiště koncertů.

Jak je to s koncerty na podobných místech v Norsku, v Británii, v Německu…?

Hraji na různých typech koncertů. Některé se konají ve velkých sálech, některé na malých místech. Mám ráda obojí – zahrát si v londýnské Royal Albert Hall, tam pro tisíce a tisíce lidí, stejně jako někde v nějakém místním kostelíku, kam přijde lidí třeba jen dvacet. Hudba – to je komunikace. A ta se může dít všude.

Hrajete často i na nějakých opravdu alternativních místech – v klubech a podobně?

Abych řekla pravdu, tak docela dost často. Zrovna nedávno jsem hrála v newyorském klubu, který se jmenuje Poisson Rouge. Miluji tyhle štace!

Jak je na tom hudba v Norském rozhlase?

V Norsku je rozhlasové vysílání velmi různorodé. Podle mého v něm ale čím dál víc nad ostatními hudebními žánry dominuje pop.

Jak je to mimochodem s vámi a s vaší generací? Posloucháte hudbu v rádiu tradičním způsobem? Anebo jen na počítači…?

Rozhlas mám moc ráda, ale musím přiznat, že jak jsem hodně na cestách, poslouchám hudbu vlastně převážně jen na svém iPodu. Ale na druhou stranu – v hotelovém pokoji si rádio často zapnu.

A nahráváte speciálně pro rozhlas?

Doposud šlo vždy jen o přímé přenosy koncertů. A taky jsem už pro Norský rozhlas nějaké programy uváděla – to bylo dost zábavné!

Hrajete ráda Haydna, Hummela a všechny další podobné barokní a klasické oblíbené trubkové koncerty, nebo raději něco méně známého?

Mám tyhle trubkové koncerty ráda. Jsem teď na turné po Spojených státech – a mimo jiné zrovna s těmihle dvěma skladbami. Hádám, že se mnou zůstanou do konce mé dráhy.

Petr Veber, redaktor ČRo Vltava

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 2. 6.