|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Development v Zemi nikoho
Pomyslíte si asi, milí čtenáři, jaký že jsem to byl ťulpas…
Ale to se musím ohradit, já v mnoha ohledech ťulpasem
doposud zůstávám. Zvláště tehdy, když někdo rozhojňuje a
inovuje množství způsobů, jak vzít bližního na hůl – to se
dozvídám vždy jaksi se zpětnou platností a nestačím reagovat
jinak než zpozdile. Takhle jsem, nesmějte se mi hned,
považoval ještě pár let po devětaosmdesátém podstatné jméno
developer za jakési synonymum slova gauner, grázl či dokonce
gangster. Mohla za to, jak jinak, média. Co média, dokonce i
odborné časopisy z ranku památkové péče, historie
architektury či environmentalistické ekologie. Všude tam se
to slůvko teprve zabydlovalo a – nastojte – výhradně v
negativních kontextech. Developer v oněch textech vždy cosi
ničil, mršil, zcizoval svému účelu, a navíc přitom
přeukrutně neboli sofistikovaně lhal. Ať už šlo o památkově
chráněnou architekturu či příslovečné lesy, vody a stráně.
Teprve po několika letech jsem zjistil, že je to povolání
jako každé jiné, že to prostě někdo dělat musí, jako třeba
lobbistu, exekutora, provozovatele heren či prodejních akci
pro seniory.
Inu, z mých předchozích fejetonků jste si mohli – jak se
říká – udělat názor, že za tu nepovědomost nemohu tak zcela.
Než abych se hleděl v současnosti vyznat, chodím si po
Čechách tuhle a támhle, koukám, kde co lítá, a nestačím se
pak divit, hotový Simplicius Simplicissimus, jak nám ho
zvěčnil spisovatel Grimmelshausen. Minulý týden jsem měl ale
času na trajdání málo, na žádné příhraniční hvozdy to
nebylo, muselo mi stačit staré dobré Prokopské údolí, dneska
už jeden z pražských lesoparků, byť jej jiný spisovatel,
Jaroslav Foglar, zvěčnil ve svém inzitně romantickém
klučičím příběhu Dobrodružství v Zemi nikoho před pouhými
pětačtyřiceti lety coby hotovou divočinu. Dnes tam vede
naučná stezka, z informačních tabulí se dozvíte, kde co
roste, hmyzí se a poletuje, co se tu těžilo a jak se tam tak
vůbec žilo. Jeden z edukačních textů takto vypovídá o
zdejších jeskyních, „obývaných pravěkým člověkem“, případně
„ještě za první republiky pražskou chudinou“.
Inu, vzpomněl jsem si na své dávné a krátkodobé účastenství
v partě speleologů a přinutil se sešplhat z příkré vápencové
stráně, abych alespoň nakoukl do oněch vábivě temných
otvorů. A v jednom z nich jsem vskutku nalezl stopy po
obývání. Zetlelé spacáky a bundy, igelit a molitan, očouzený
strop, improvizovaná kamínka a polička s nádobím, zbylý odér
nekultivované tělesnosti. Pravěký člověk tu už zjevně
nebydlí, trampové si rovněž časem nalezli odlehlejší
působiště… Kýho tedy výra? Vrátil jsem se v časostroji téměř
o století nazpět? A kdo je tedy ta chudina? A proč vlastně
je?
A tak se, poučen nepoučen, vracím do současnosti, do
civilizace, spláchnout prožitek hořkým pivem. Tu či onde
nacházím podpisové archy proti developerskému záměru,
hrozícímu devastací chráněného území výstavbou „luxusních
vil v romantickém prostředí.“ Ha! O foglarovskou Zemi nikoho
se zajímá někdo setsakra konkrétní. Ale vlastně prý dosud
nekonkrétní, neboť na protesty občanů nereaguje, na udané
adrese se nezdržuje, jakoby není. Nepřebývá nakonec on v
oněch jeskyních? A nevyráží odtud jako správný troglodyt
časně zrána, aby ulovil, co se dá, a přitom chráněné území
ozdobil cedulkami, informujícími pocestné, že jde o jeho
soukromý majetek? Je to možné, i pračlověk se dnes musí
ohánět. Ani ta chudina se nerodí sama ze sebe, musí jí k
tomu někdo, třeba developersky, dopomoci… |
