|
|
V nitru beatnika? Naděje i bezmoc
Vítězné filmy z loňského festivalu v Cannes pozvolna vnikají
i do českých kin. O „lesbickém“ Životu Adele jsme již psali,
nyní přichází na řadu snímek V nitru Llewyna Davise, který
získal Velkou cenu.
Režírovali jej bratři Coenové, tuzemskému publiku důvěrně
známí řadou děl, stylisticky brilantních, které však často
provokovaly morbiditou a cynismem, jak tomu bylo třeba ve
vražednických tragikomediích Zbytečná krutost, Fargo nebo
Tahle země není pro starý. Ovšem Coenové nejednou prokázali,
že se stejnou bravurou zvládají i „neškodná“, divácky
bezproblémová témata. Ani drama V nitru Llewyna Davise
žádnými výstřednostmi nešokuje, ovšem nějaký oddechový
produkt rozhodně nečekejme. Pečlivě, což u tvůrců lze vnímat
jako naprostou samozřejmost, přiblížili nadějemi těhotný
počátek šedesátých let, kdy se v přítmí (nejen) newyorských
barů rodila folková éra reprezentovaná záhy slavnými
osobnostmi, jako byl třeba Bob Dylan.
Smolařský hrdina
V nitru Llewyna Davise však není životopisný film a písničky
v něm nesou zřetelný významotvorný náboj. Bylo by dosti
pošetilé hledat v něm za každou cenu odkazy na reálné
osobnosti hudební sféry té doby, i když určité souvislosti
prý lze vystopovat.
Živořící muzikant Llewyn Davis (ztělesnil jej bez nadsázky
uhrančivě Oscar Isaac, který zvládl i veškerou muzikantskou
složku) se potlouká se bez peněz, v chatrném odění a bez
stálého bydliště. Rozešel se s rodinou, přespává po
kamarádech a sní o budoucím úspěchu. Jako by zastupoval
všechny ty beatnické smolaře, kteří se nikdy neprosadili, ač
možná talent i vytrvalost měli.
Titulní postava, jež prožívá sérií osobních i profesních
nezdarů (a pokládá si otázku, zda má nadále hudební múzu
ponoukat), je rozkreslena do nejmenších záchvěvů duše. Isaac
skvěle postihuje hrdinovy toulavé sklony, trýznivá nutkání,
která jej ženou vstříc nejistým rozhodnutím i ke
konfrontačnímu chování k lidem stejně bezradným jako on sám.
Ostatně až v závěru zjistíme, že úvodní scéna, ve které je
mládenec zmlácen, zachycuje ve skutečnosti finální
rozuzlení, k němuž následné vyprávění bezodkladně spěje.
Humor & trapnosti
Coenové se na svého rozporného hrdinu dívají s jistým
odstupem, ale navzdory tomu s ním soucítíme, přestože skrze
humor protkaný trapnostmi prozrazují, jak se Llewyn vlastně
chová sobecky, jak svou prchlivostí i lhostejností ubližuje,
jak jej navíc pronásledují všelijaké banální maléry (třeba v
podobě co chvíli prchajícího kocoura nebo nechtěného
milenčina těhotenství).
Opět musíme ocenit, jak nápaditě, se smyslem pro bizarnost
jsou napsány rozmluvy, jak vynalézavě, aniž by hýřili
okázalostí, Coenové inscenují Llewynovo putování pronajatými
byty, bary, cestování v podzemní dráze i autem. A co je
nejdůležitější: procítěné, mnohostranné, a přitom nevtíravě
ohmatávající herecké ztvárnění vtisklo celému příběhu
spontaneitu i uvěřitelnost.
Bratři Coenové zvolili pozvolné plynutí děje, vyhýbají se
prvoplánovým vizuálním atrakcím, náhlým zvratům, dávají si
záležet na obrazové i zvukové evokaci zvoleného období, ale
nikoli ve smyslu dokumentárního otisku, nýbrž v poloze
svébytné, výtvarně pošmourné, do sebe uzavřené vize. Jako
kdyby se vraceli ke své rané tvorbě, zosobněné například
Bartonem Finkem.
Ale také lze uvažovat o jistém výrazovém ovlivnění produkcí
z dob před půlstoletím, kdy vznikaly na Hollywoodu nezávislé
newyorské filmy jako Stalo se v Greenwich Village. I ty
přibližovaly svobodymilovnou komunitu, odmítající spotřební
existenci a přízemní zájmy většinové společnosti. Byly to
asi podmanivé časy...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
