Číslo 15 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou.
Alenou Ježkovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Daido Moriyama: Kariudo (1972, 50,8 x 40,6 cm)Jsou dobří – ale pro koho?

Pražská Galerie Rudolfinum otevřela brány fotografické momentce. Kurátor Michal Nanoru tu předvádí do 6. dubna pod hlavičkou Only the Good Ones dějiny „spontánního zachycení banálního okamžiku“ v kostce.
Je to jistě odvážný záměr, vydat se po svých napříč celým dvacátým stoletím a probírat se tunami druhořadého, ne-li rovnou odpadního materiálu. Každý tu radost jednou zažil, když narazil na půdě na otlučený kufr s momentkami z dávných rodičovských oslav nebo prázdnin. Anebo když se připojil na síť a zasurfoval si na vlnách nereflektované infantility, která by nepřežila den bez vydatné autodokumentace vystavované všem na odiv.
I Nanoru mluví úvodem o fotografiích „minimálně režírovaných a s malým ohledem na uměleckou nebo žurnalistickou konvenci“. Je to tak: špatné světlo, neumělá kompozice, nulové téma. Tváře, těla, zátiší, ulice, kusy přírody. Zaměnitelnost, nevýraznost, nuda. Nepomůže ani pár známých jmen, s nimiž se mohl divák v Čechách potkat na samostatných přehlídkách, jako Nobuyoshi Araki, Nan Goldinová nebo Richard Billingham. Za čím pak vlastně do Rudolfina jít, když ne za uměleckým nebo aspoň estetickým zážitkem?

Draze ošumělá slupka

Recyklace se dneska nosí v hudbě, ve výtvarném umění i ve filmu. Odmítnout klasické řemeslo a ignorovat vývojové proměny je například mantrou konceptualismu. Také výstava Only the Good Ones sází na tuhle drzou svévoli: Hlavně mít „dobrý nápad“, všechno kolem už pak přijde samo.
Stačí úvodní pirueta v anglickém znění, za ní trocha načechrané verbální pěny a žonglování s velkými pojmy: „Výstava vypráví dějiny snapshotové estetiky jako příběh provokativní deníkové intimity, poezie všedního dne a rychlého a chytlavého spodního proudu ulice, periodicky oživujících strnulou uměleckou a komerční praxi primitivní silou neuváženého gesta.“ Zní to pěkně. Přečtěte si to ještě jednou.
Mohlo by to být i zábavné, sledovat fotografické výtvory dětí nebo jiných naivistů, případně šílenců – jakousi photographie brut. Prostě fotografii mimo umění i estetiku, cvakání doslova beze smyslu, jen z neodbytného vnitřního nutkání. Periferii, okraj. Jenže to není případ rudolfinské přehlídky. Ta se drží bezpečně v mezích euroamerické populární kultury. Jen nejde středem ulice, ale trochu při zdi. Ovšem dává si pozor, aby se příliš neumazala.
Jistá recenze definovala zřejmě ideálního diváka tohoto projektu – jmenuje se „uvědomělý hipster“. Čili nablýskaná prázdnota, draze ošumělá slupka, která plní jedinou funkci: být draze ošumělou slupkou. Těch zhruba dvě stě padesát fotografií od čtyřiceti autorů se nakonec divákovi slévá v hlavě do jediné – do podivné změti, kde nehraje roli ani barva, ani tvar, ani motiv. A která pohasne hned za prahem posledního sálu.

Nan Goldin: Heart-shaped Brusie, NYC (1980, 72 x 104 cm)

V barvách doby

Michal Nanoru si zřejmě ukousl příliš velké sousto. A zaskočilo mu hned několikrát. Je asi jedno, že na výstavě není nikdo z domácích, jen samí hosté. Co ale jedno není, je rezignace kurátora vlastně na všechno, co si divák představuje pod pojmem kurátorská práce.
Když přehlídka, tak minimálně století. On se nějaký ten „snapshooter“ najde vždycky všude. A pokud ne, tak si ho vyrobíme sami. Šup sem třeba s Jacquesem Henrim Lartiguem a jedním ze stovek jeho záběrů na rychlá auta. Nějaké téma jako svorník, jako důvod, jako argument? Jistě tam někde v rohu spokojeně podřimuje. A pokud ne, pak zbývají osvědčené velké pojmy jako povrch, banalita, všednost. S barvami dnešní doby a většinové společnosti to ladí výborně.
Pokud mluví Nanoru o „neuváženém gestu“, pak je jím především rudolfinská akce, kterou připravil. Only the Good Ones nejsou bohužel výstavou jako spíš marnou snahou najít v ničem něco. Snahou, která možná potěší uživatele facebooku a jiných virtuálních hraček, případně zasněného čtenáře rodinného alba – tohle zvládnou taky. Dál význam té akce nejde.

Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik



  S dospíváním nejsou žádné žerty  
  Dívejte se
 
  
Jak hladí Němec     
  Pořiďte si
 
  Jsou dobří – ale pro koho?   
  Téma