Číslo 15 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelkou.
Alenou Ježkovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

S dospíváním nejsou žádné žerty

Filmů o dospívající mládeži rebelující proti všemu už vznikla dlouhá řada (včetně skandálních Vlhkých míst, o nichž jsme před časem psali). Stranou nezůstali ani čeští filmaři. Snímek Můj vysvlečený deník, který v neděli 7. dubna ve 20.00 uvede ČT1, také dokládá, jak soužití s „náctiletou“ není snadné a už vůbec to nemá snadné ona, zmítána protichůdným hledáním ideálna, bolestným prozíráním, že rodiče, učitelé a dospělí vůbec nejsou až takoví pitomci, jak se jí leckdy jeví.

Filmaři se proti jakýmkoli výtkám obrnili jednoduchým postupem: nejenže příhody ústřední hrdinky, sedmnáctileté Johany (Veronika Kubařová), se odvíjejí jako deníkové záznamy, takže k nim patří subjektivita i výlučnost, ale navíc zviditelňují samotný proces psaní deníku, posléze dovedeného až ke knižnímu vydání – skutečně existujícímu.

Filmaři se proti jakýmkoli výtkám obrnili jednoduchým postupem: nejenže příhody ústřední hrdinky, sedmnáctileté Johany (Veronika Kubařová), se odvíjejí jako deníkové záznamy, takže k nim patří subjektivita i výlučnost, ale navíc zviditelňují samotný proces psaní deníku, posléze dovedeného až ke knižnímu vydání – skutečně existujícímu.

Můj vysvlečenej deník bychom tudíž mohli pokládat za svérázný životopisný počin – kdyby ovšem nepadlo podezření, že se jedná o mystifikaci. Údajně jej měl sepsat vydavatel. Ovšem pro film nemá tato skutečnost žádný význam, jeho zevnějšek by totiž vyhlížel stejně, ať již by tomu bylo jakkoli.
Režisér Martin Dolenský (kromě několika televizních dokumentů, například z cyklu Předčasná úmrtí, natočil docela svižnou, divácky úspěšnou komedii Chyťte doktora) pojednal svá dospívající děvčata – i jejich chlapecké protějšky – jako naplnění mediálních klišé, která na nás odevšad dotírají, předurčena zejména televizními seriály. Samozřejmě na tuto vlastnost můžeme pohlížet jakkoli; musím ovšem ocenit, že film nic nepředstírá a na rovinu odkrývá své ledví.
Vlastně lze tvrdit, že naplňuje obraz, jaký si mladá generace sama o sobě vytváří, jak sama sebe vnímá, až se ocitá na pomezí určitého virtuálního přeludu, který přitom – podobně jako ve Vorlových komediích Gympl a Vejška – vykazuje styčné body s reálným světem, zvláště když upozorní na duchovní prázdnotu a bezúčelně vedenou existenci. Film naplňuje zvolenou stylizaci i základní klišé: hrdinčiným domovem je přirozeně přepychová prosklená vila, v níž Johana přebývá společně se svým věčně zaneprázdněným otcem (Igor Bareš) a ráznou macechou (Petra Špalková), s níž se nejprve z duše nesnáší.
Johanin příběh je rozdělen do několika kapitol, které zachycují důležité, ba zvratové okamžiky jejího života, někdy dokonce sahají hluboko do minulosti. Odděleny jsou animovanými přechody (to není nic nového, nalezneme je rovněž v Modrém tygru), navíc Johana má sklon své počínání i pocity komentovat, předčítat z právě psaného deníku.
Můj vysvlečenej deník se od podobných teenagerských historek liší tím, že se vyhýbá zlehčujícímu komediálnímu nadhledu. Uplatňuje vážnost, která má dokládat, že Johaniny trable, byť z „dospělého pohledu“ možná malicherné, či dokonce vyfantazírované, jsou stejně závažné a hodné pozornosti jako u kohokoli jiného.

Jan Jaroš, filmový publicista



  S dospíváním nejsou žádné žerty  
  Dívejte se
 
  
Jak hladí Němec     
  Pořiďte si
 
  Jsou dobří – ale pro koho?   
  Téma