|
|
 Lehkost
bytí a tíha jeho dědictví
Uvést v Divadle na Vinohradech českou premiéru jedné z
nejúspěšnějších současných britských her – rodinné drama
Stephena Beresforda Poslední z Haussmanů – bylo šťastné
rozhodnutí. Autor, opírající se o své herecké zkušenosti,
vytvořil čechovovský text, jehož účinnost závisí na
schopnosti interpretů vytvořit z postav plnokrevné
charaktery. A to vinohradští umějí. Pomohl jim jak kvalitní
překlad Jiřího Joska, tak režijní styl Petra Kracika,
souznící s poetikou autora.
Příběh diváky zavádí do chátrající rodinné vily na jihu
Anglie, kam za chorou matkou, vzdorující smrtelné nemoci,
přijeli syn a dcera. Matka Judy zůstala věrná své hipísácké
mentalitě, jež ji v šedesátých letech zavála až do ášramu v
Indii. Daniela Kolářová přesvědčivě ukazuje, že si Judy svou
trhlou lehkovážnost udržela jen díky záměrnému odhlížení od
tíhy reality. Přitom si ale v jasnozřivých chvílích
uvědomuje, co tím bezděky natropila svým potomkům. Dcera
Libby nesnáší chaos, chce být odpovědná a Simona Postlerová,
která ji ztělesňuje, předvádí, jak zoufale se Libbyina snaha
tříští na jejích citech. Zvláště k vlastní dceři Summeře
(Sabina Rojková) a k doktorovi Peterovi, který léčí Juddy,
předstírá jí lásku, ale spí s Libby. Ambivalentost této
figury vykreslil Svatopluk Skopal žel jen vnějškovými
prostředky, takže Peterovy předchozí „hry na lásku“ má divák
ve druhé polovině inscenace tendenci interpretovat až příliš
jednoznačně – pouze jako utilitární maskování doktorova
dravčího záměru zmocnit se Haussmanovic vily.
Nejlépe zpřítomnil mnohoznačnost Beresfordových postav
Ondřej Brousek v roli Judyina syna. Jeho Nick je jednou z
nejjemnějších studií homosexuality, s jakou bylo v poslední
době možné se na českých jevištích setkat. Potlačovaná
hysterie, závislost na drogách, slabošství, nevinná
bezbrannost i schopnost ublížit – všechny tyto fazety
charakteru propojil herec do živého celku, který z jeho
výkonu činí divácký zážitek.
Bronislav Pražan, divadelní publicista
Foto Viktor Kronbauer |
