|
|
Nežil jsem nadarmo! Jsem ztracen!
Vltavský Páteční večer (28. března ve 20.00), který ke stému
výročí narození českého spisovatele Bohumila Hrabala (28.
března 1914) připravili rozhlasový redaktor Miloš Doležal a
autor těchto řádků, přináší poněkud netradiční úhel pohled
na „stoletého“ spisovatele. Jiný, než jaký nabízejí
Menzelovy filmové adaptace nebo tradované klišé o hospodském
vypravěči, pábiteli či mrzutém „kočičím“ spisovateli z
Kerska.
Základním motivem, který celým pořadem prostupuje, je
vyptávání se na základní otázku: Proč vůbec psát? Měrou
textu není formální ani faktografická dokonalost
spisovatele, není důležité, „co“ a „jak“ psát, ale ono
primární „proč“ psát. V čem vlastně prvotně spočíval, jak se
vyvíjel a končil, kde byl onen impulz či důvod Hrabalova
psaní?
V posledních letech života si Bohumil Hrabal v jednom svém
textu povzdechl: „Celé to moje psaní posledních let je jako
gestická malba, člověk má pocit, že psaní do stroje je
rychlý pád ze skály, zážitek těsně před smrtí utopením,
které skončilo zachráněním.“ Jako by tak Hrabal navazoval na
svůj dávný výrok: „Psaní je obrana nejen proti nudě, ale
psaním se člověk nějak léčí z melancholie. Já se každý den
musím dát dohromady, já se vlastně od svého dětství jen a
jen dávám dohromady. Já kdybych nepsal, já kdybych si
nedělal ty moje marginální poznámky, tak si snad hodím
mašli.“
Jenže když bylo Bohumilu Hrabalovi dvacet let, když začal
psát „pro radost z psaní, pro jistou euforii“ své první
verše, vnímal počátek své tvorby jako milostnou literaturu.
Postupně se však z psaní veršů poezie vymanil, přešel k
prozaickým textům, novelám, z Bohumila Hrabala se zrodil
uznávaný a slavný spisovatel.
 Světlo
a stín duše
O Hrabalově poetice, jeho vnitřním i vnějším hovoru,
sebezáchovném aktu psaní a smyslu literárního díla v pořadu
promluví literární teoretik Milan Jankovič. Jiný úhel pohled
na Hrabalovu osobnost můžeme zaostřit skrze jeho od dob
vysokoškolského studia setkávání se s filozofií, s
metafyzickými koncepcemi světových myslitelů od Platonovy
ideje přes Spinozu, Leibnize až po Kanta a Schopenhauera,
vyptáváním se na věčnou otázku, co – respektive kdo – je
Bůh. „Ten Bůh je ve mně,“ odpovídal Hrabal na dotaz novináře
na konci osmdesátých let. „Ne že by to byl Bohumil Hrabal,
ale uvnitř své duše doslova cítím, že jsem spřízněn s něčím,
co je vyšší, než jsem já, co má vyšší náboj, co je
transcendentní a směřuje to vždycky metafyzice. Čili je to
jisté dobro, které vykonává tak malinký pokrok ve světě, a
přeci člověk v ně věří. Bůh je dobro. Problém ovšem je, proč
používá i zla. Ovšem to je světlo a stín.“ Průvodcem tohoto
vyptávání se na svět a jeho smysl bude filozof Josef Zumr,
kterého s Hrabalem pojilo blízké osobní přátelství a také
domek, který měli manželé Zumrovi v ulici Na hrázi v Libni,
nedaleko tehdejšího Hrabalova bydliště.
Pozoruhodný je Hrabalův pohled na ukřižovaného Krista, jak
jej nalézáme v existenciální povídce Kain z roku 1949, která
se stala předobrazem pozdější novely Ostře sledované vlaky.
A hlas Bohumila Hrabala uslyšíme v unikátním archivním
zvukovém záznamu při rozpravě s farníky na faře v Libici nad
Cidlinou z roku 1981. Svůj názor na církev a její
představitele Hrabal však ladil obvykle do lehké ironie, o
čemž svědčí popis „úsměvných“ výkonů pana děkana v knize
Krasosmutnění.
Na vrchol prázdnoty
Dvojdomost Hrabalova tvůrčího nadání, tedy spisovatelovo
výtvarné vidění světa a básnické vnímání výtvarného, se v
Pátečním večeru pokusí ozřejmit historik umění a Hrabalův
spolustolovník František Dvořák. Naopak slavný italský
bohemista Sergio Corduas, který se zasloužil o prvé
Hrabalovy překlady a vydávání jeho knih v Itálii, připomene
jazyková úskalí při překladu spisovatelova díla. Nebude
chybět ani historka – Hrabalovo setkání se slavným italským
režisérem Federicem Fellinim v jeho ateliérech v Římě v roce
1988. A na svá setkávání s Bohumilem Hrabalem v Libni
padesátých let zavzpomíná – přímo na autentických místech
ulice Na hrázi – básník Stanislav Vávra.
„Když jsem začal psát, tak jen abych se naučil psát. Teď ale
tělem a duší teprve vím to, co mne učil Lao-c’, že nejvyšší
je Uměti neuměti. Teď jsem dosáhl vrcholu prázdnoty a tím i
podstaty,“ říkal Bohumil Hrabal v posledních letech života,
kdy přes svůj psací stroj v Kersku – tak jako výčepní v
hostinci na výčepní stolici, když dojde pivo nebo nastane
zavírací hodina – přehodil bavlněný ručník. K psaní se už
Bohumil Hrabal nikdy nevrátil.
Tomáš Mazal, publicista |
