|
|
 O
berlích
O čem jiném psát v těchto dnech než o Ukrajině, o tom, jak
Putin a jeho „neoznačení ozbrojenci“ obsadili Krym.
Mimochodem – viděli jste ty vojáky bez distinkcí, zato s
černými maskami na tváři na záběrech z kamer nebo
fotoaparátů? Je v tom cítit cosi ďábelského, řekl bych,
kdybych nebyl bezvěrec.
O čem jiném tedy psát, říkám si, ale nechce se mi. Začíná
jaro, slunce svítí, vzduch se tady ve střední Evropě čistí,
brzy zavoní i ve městě. Nevím, jestli to s tím nějak
souvisí, ale zjišťuji, že od té doby, co se při chůzi opírám
o berle, jsou ke mně lidé laskavější, vlídnější, sem tam se
dokonce i usmějí. A tak bych na oplátku i já, ačkoli se
psaní o tom, co se děje na východ od našich hranic, asi
vyhnout nemohu, rád přispěl sdělením, které není tak
bezútěšné, i když to třeba bolí jako ta moje artróza v
kyčlích.
Myslím, že přece jen už nejsme tak lhostejní, zahledění do
sebe ani tak hloupí, abychom nerozpoznali paralelu mezi tím,
jak si Putin počíná na Ukrajině, a tím, jak před válkou
obsazoval sousední země Hitler. My Češi sice neztělesňujeme
výkvět světové morálky, ale snad právě proto, že jsme do
značné míry bez iluzí, se v nás za ta staletí vyvinula na
lži různých vladařů zvláštní citlivost. Ten člověk z Kremlu
nám teď těžko něco jen tak nakuká.
Možná jsme se za poslední roky přece jen trochu změnili k
lepšímu. Na počátku osmdesátých let jsem napsal písničku
Božskej klid, protože se mi zdálo, že lidí, kteří si lebedí,
že u nás se naštěstí nic zásadního neděje a dramatické změny
se odehrávají kdesi daleko, je čím dál víc:
Vím že je spousta malejch věcí
Pro který stojí za to žít
Hovězí filé dvě tři deci
Solidní plat a božskej klid
Člověk se někdy třeba těší
Z toho že venku neleje
Někde se střílí vraždí věší
A tady se nic neděje
/.../
Někde je zločin denním chlebem
Někde je hlad a kurděje
Někde by peklo bylo nebem
A tady se nic neděje
Takovej svět by nebyl pro mě
Já bych tam nikdy nemoh žít
Já musím vědět že mám v domě
Solidní plat a božskej klid
V posledních dnech jsem tu písničku oprášil a zase ji zpívám
na koncertech. A s jistou dávkou mírného optimismu bych si
dovolil tvrdit, že lidí, kteří by dneska zastávali stejný
názor jako hrdina té písně, zase tak moc neznám a že jich
možná i ubylo. A jestli se nepletu, tohle by byla opravdu
dobrá zpráva.
Navíc nám třeba nakonec dojde, že když už jsme jednou
závislí na ruském plynu a ropě, bude rozumnější, že nám
Temelín postaví někdo jiný. A přes všechny národovecké řeči
nám možná dojde i to, že členy Evropské unie nejsme jen
kvůli tomu, abychom čerpali dotace, ale že jde jednoduše o
naši budoucí příslušnost k evropskému světadílu.
Šourám se po městě o berlích, a přestože zabírám dost místa
a občas někam vyčnívám a kamsi trčím, ještě mi nikdo neřekl
něco jako „uhni, dědku“, lidi jsou naopak vstřícní, milí,
samý žert a úsluha. Občas mě sice ta artróza opravdu trápí,
ale v takové civilizované společnosti se to vlastně dá
vydržet. Je dobré si to občas uvědomit – a vzpomenout si na
všechny ty odhodlané lidi z Majdanu i odjinud. Nechtějí nic
zvláštního, prostě by se jen rádi dožili aspoň toho, nač teď
vesměs denně nadáváme my…
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
