|
|
Bilanční oslava k padesátinám
Padesátiny Galerie hlavního města Prahy se staly
příležitostí k výstavě, do 5. 4. zaplňující celá tři patra
Domu U Zlatého prstenu na Starém Městě. Výročí existence
jedné z našich nejvýznamnějších výstavních institucí je
pojato coby životopis svého druhu. Díky cílenému archivnímu
průzkumu je možné sledovat život Galerie od jejího zrodu a
připomenout tak i jistý paradox: zatímco úsilí o vytvoření
pražské obrazárny započalo již před sto padesáti lety,
instituce své pojmenování získala až za německého
protektorátu a k jejímu otevření došlo až v komunistické
éře, kdy právě ideologické cíle vyvolaly potřebu zřídit síť
krajských galerií a dohlížet tak na výtvarné dění
prostřednictvím pevné institucionální struktury.
Nicméně Galerie za vedení svých více či méně osvícených šéfů
a s pomocí řady vynikajících, odborně a morálně způsobilých
historiků umění dokázala vzdorovat tomuto manipulativnímu
diktátu a občas se z něj i zcela vymanit. Produktem tohoto
úsilí se staly jak akvizice, tak výstavy a s nimi spjaté
publikace. Pamětníci oceňovali především vynikající výstavní
tituly z časů „perestrojkového“ uvolnění osmdesátých let.
Takto mohli být divákům představeni autoři do té doby
upozadění (Boštík, Sopko, Hodonský), další byli pak zahrnuti
v kurátorských „průřezech“ aktuálními tendencemi, nabízených
pod nezávadně bezpříznakovými názvy kolektivních výstav
(Grotesknost v českém výtvarném umění, Barevná plastika
anebo Střední věk). Počátek let devadesátých pak znamenal
hotový výstavní přetlak dříve odmítaných jmen, přehlídek
díla Reynkova, Boudníkova, Malichova, Neprašova, Knížákova,
Piesenova…
Současná ředitelka GHMP Magdalena Juříková a dlouholetá
zdejší kurátorka Hana Larvová pojednaly projekt možná až
příliš velkoryse: jako historiograficky pojatou „výstavu o
výstavách“, přičemž prostor byl dopřán pětadvaceti z nich,
ve snesitelné míře pamětnické subjektivity snad těm
zásadnějším: ať už ve smyslu umělecké kvality, či koncepční
odvahy. Další z počinů, které se tak či onak podílely na
historii české reflexe výtvarného umění, jsou spolu se svými
autory alespoň připomenuty, stejně jako desítky výstav
vyloženě nekvalitních, tedy umělecky plytkých či ideologicky
agitačních, jež byla Galerie před rokem 1989 nucena přebírat
nebo sama připravovat.
Nezastírejme, že jde o výstavu zvláštní, specifickou,
určenou v prvé řadě pamětníkům. Ale i každému zájemci o
širší konsekvence „popisu jednoho zápasu“…
Jaroslav Vanča, výtvarný teoretik
Foto Oto Palán |
