|
|
 Štěpán
Hulík, scenárista
Napadlo vás při psaní scénáře, že vám Hořící keř vstoupí na
tak dlouho do života?
Určitě ne. Měl jsem pochybnosti, zda to vůbec dokážu, jestli
najdu správný klíč. A to mi trvalo tři roky. Takové
zoufalství – kdy cítíte, že potenciál v tématu je, že má svou
hloubku, ale vy nevíte, jak ho uchopit. Upálení je moment,
který v příběhu Jana Palacha nelze vynechat, to je zřejmé, ale
co dál? Vyprávět, co bylo předtím nebo potom? Nikdy
neodhadnete, jak dlouho to potrvá.
Využil jste při psaní třeba i podvědomě nějakou vlastní
diváckou zkušenost nebo styl vyprávění z jiného filmu?
To ani ne. Ale vzpomínám si, že jsem seděl s výtvarníkem
Radimem Valákem, který má na režii na FAMU lekce z dějin filmu
a bavili jsme se o tom, jak ten příběh chytit. Byli jsme v
takové staré místnosti na škole, kde byla plesnivá zeď. A on
říká – víte, film o Palachovi by měl být jako ta zeď. Plíseň,
pocit čehosi ošklivého, nepříjemného. Vždycky během psaní jsem
si to vybavil. To ošklivé a bolavé, co se zadírá pod kůži.
Film Agnieszky Hollandové posbíral řadu domácích cen, od
kritiků až po České lvy. Co vás těší víc – ceny nebo divácký
ohlas?
Ten ohlas mi asi dělá větší radost. Víte, nechci ceny
snižovat, samozřejmě se z nich moc těším. Ale mají smysl spíše
pro lidi kolem vás, kteří vám dávají práci. Jsou pro ně
argumentem, že si vsadili na správnou kartu, že podporují
správného člověka. Dostala jste cenu, tak asi nebudete úplně
marná. Na mých autorských pochybnostech se ale nic nemění.
Když ráno rozkliknu okno v počítači, dívám se zase na bílou
prázdnou stránku. A přemýšlím o tom, jestli na to mám.
Na Keř jste měli různé reakce ze strany Palachovy rodiny,
například jeho bratra. Ale jak se dívala na film třeba Kamila
Moučková, jejíž otec Vilém Nový tu vystupuje jako vysloveně
negativní figura?
Byla nadšená. Dostalo mě, když po první projekci na HBO řekla:
„Je neuvěřitelné, jak to pan Huba zahrál! Přesně takhle
vznešená svině byl náš táta.“ To mě opravdu pobavila.
Reagovali na Keř i politici?
Tolik ne, spíše historici. Ale vím, že když loni vystoupil ve
sněmovně Miroslav Grebeníček se svým prohlášením, kde nám všem
po svém vysvětlil, jak to s Palachem vlastně bylo, stal se tam
Hořící keř jakousi zbraní.
Radili mu, ať se na film podívá. Ale myslím, že se dodnes
nepodíval...
Očividně ne. Nedávné prohlášení komunistů v souvislosti s
Biľakovým úmrtím o tom, že na srpnovou invazi mohou být různé
pohledy, je dost výmluvné.
Právě. Chápu, že se dneska často nemůžeme na řadě věcí
shodnout a všechno se snažíme relativizovat. Ale když se
neshodneme ani na tom, že okupace byla okupací, je to smutné.
Nechápu, jak mohl pan Filip veřejně říct něco takového o
násilném aktu, který zničil život statisícům lidí.
Pojďme radši zpět k filmu. Co vás přivedlo k lásce ke
stříbrnému plátnu?
Když mi bylo asi šest, miloval jsem Arnolda Schwarzeneggera.
Obdivoval jsem na něm to, že někdo z malé evropské země –
Rakousko jsem jako Moravák měl za rohem – prorazí v
Hollywoodu. U něj to začalo. V deseti jsem dostal k Vánocům
Kroniku filmu, kterou jsem si moc přál – byla hrozně drahá,
stála asi dva tisíce korun. Dodnes si v ní listuju. Pak mi
naši koupili kameru, kterou jsem si vyprosil, a točil jsem s
kamarády krátké filmy.
Vybavíte si nějaký iniciační filmový zážitek?
Všichni dobří rodáci. Viděl jsem je na základce a opravdu mě
vzali. Asi i proto, že se odehrávají v kraji, který znám.
Vyvolávají ve mně sugestivní pocity – asi jako filmy Andrey
Arnoldové, kde máte silný dojem, že jste v centru zážitku, že
místo v kině opravdu stojíte na kopci a fouká kolem vítr.
Nevím, jak se těmhle filmům říká, senzitivní snad. Když je v
Rodácích scéna z hospody, kde se tančí, mívám pocit, že jsem
tam s nimi, a dokonce se mně v těch chvílích zdá, že jsem se
opilý stejně jako oni... V paměti mi utkvěla taky Obecná
škola. Nebo Vinnetou – viděl jsem ho v dnes už zrušeném kině
Sputnik ve Starém Městě, to mi snad byly teprve čtyři. Dodnes
si pamatuji, jak mě nadchlo, že kdosi, přivázaný u kůlu, ten
kůl nenápadně vysouká ze země, předkloní se a někoho s ním
praští po hlavě.
Sam Hawkins. Taky mám dětský zážitek spojený s Vinnetouem. Po
filmu, kde zemřel, jsem byla týden úplně mimo...
No jasně. Jak to mohli těm dětem udělat, že jo?
Po gymnáziu jste šel rovnou na filmovou vědu?
Ano. A po jejím absolutoriu na Filozofické fakultě UK jsem
vystudoval ještě scenáristiku. Původně jsem se sice hlásil na
střih, ale tam mě naštěstí nevzali. Je to ideální kombinace.
Znát filmovou historii a teorii a vzít si z toho, co člověk
při psaní potřebuje.
Teď píšete dva další projekty. Jedním je film o Evě Olmerové,
na kterém se producentsky podílí i Česká televize. Mimochodem,
zaznamenal jste po úspěchu palachovského dramatu, že by vám
někdo z vedení veřejnoprávní televize upřímně řekl: Byla to
chyba, měli jsme váš scénář podpořit tehdy my?
Ano, mluvil jsem s Petrem Dvořákem. Řekl mi, že pro Českou
televizi je hrozná škoda, že jim Hořící keř utekl. A že už se
to nesmí opakovat. Je ale pravda, že když jsem scénář nabízel
České televizi, bylo to ještě za Jiřího Janečka. Neexistovalo
Filmové centrum s Tomášem Baldýnským a Jardou Sedláčkem, o
scénářích rozhodovali jiní lidé.
Teď se mi zdá, že se situace přece jen mění k lepšímu.
V něčem. Ne všechny staré klientelistické vazby se podařilo
zlikvidovat.
Ano. Jsou tam tak zvláštně schizofrenní. Na jedné straně udělá
veřejnoprávní televize jeden zajímavý projekt, třeba České
století, ke kterému lze mít výhrady, ale lze se o něm aspoň
bavit. A na straně druhé pět projektů zcela zbytečných a
špatných, na které se díváte a říkáte si: vždyť je to jak před
dvaceti lety! Kauza Monoskop byla také výmluvná. Zrušit
debatní pořad na kanálu Art po dvou dílech vysílání s tím, že
nesplnil očekávání, byl dost nestandardní krok.
Pojďme zpět k filmu o Evě Olmerové, který jste pojmenovali
podle její skladby Čekej tiše. Jak k vám tahle látka
doputovala?
To byla zvláštní chvíle. Seděl jsem s tátou na rybách a
najednou volá neznámé číslo. Režisér Martin Krejčí. Řekl mi,
že by rád udělal film o Evě Olmerové, jestli to chci napsat.
Říkal jsem si, to bude snadné, znám její písně, vím, jak žila
a zemřela. Pak jsem sedl k počítači a nevěděl, odkud začít,
neměl jsem příběh. Chybělo mi téma. A silné, jasně pojmenované
téma je to základní, co musí film mít, má-li být dobrý. Jsem
rád, že na projektu spolupracujeme s Filmovým centrem ČT.
Oceňuji, že nás jejich dramaturgové nikam netlačí, že
respektují směr, kam náš příběh chceme vést my.
Eva Olmerová je krásné i bolavé téma. A docela kláda. Jaký
jste v jejím případě zvolil klíč?
Hledali jsme s Martinem, co se nás na jejím příběhu nejvíc
dotýká. Ona se celý život rvala, zápasila o svoje štěstí a
nakonec si ho vždycky sama zničila. Myslím, že to měla někde v
sobě takhle nastaveno a nedokázala to zlomit. Když jsme
hledali dramatický klíč, napsali jsme snad dvacet různých
verzí. O tom, jak se dostala ke slávě, kdo ji objevil, jakou
měla životní cestu, jaké partnery. Až jsme se propsali k
určitému krátkému úseku její kariéry, kdy už je hotovou
zpěvačkou. Jeden rok v jejím životě. V době, kdy žila asi svůj
nejosudovější vztah s chlapem, který ji nakonec zradil a utekl
do zahraničí. Snaží se najít někoho jiného, chce mít rodinu,
protože cítí, že jí utíká čas, a zároveň už je velkou hvězdou,
která zápasí se svými démony. Našel jsem velkou pomoc v její
nejlepší kamarádce a dvorní textařce Aidě Brumovské. Poslal
jsem jí poslední verzi textu a ona mě neskutečně potěšila,
když mi ho vrátila se slovy: Je to neuvěřitelné, ale to je
celá Eva! Se všemi hrůzami i pozitivy.
Úžasné bylo, že to všechno dokázala vtělit do svého zpěvu.
Ano. Ona je ve svém zpěvu celá, mezi Evu a její zpěv můžete
dát rovnítko. Když slyšíte Karla Gotta, při vší úctě, hlasivky
má ohromné, je skvělý zpěvák, ale pro mě je jeho zpěv
především dokonale zvládnuté řemeslo, emocionálně se mě
nedotýká. Radši si pustím Pavla Bobka, který možná nezpívá tak
bezchybně, ale kterému věřím každé slovo.
Už jste přemýšleli s režisérem o hlavní protagonistce?
Tohle je zatím otevřená otázka. Martin původně uvažoval o tom,
že by ji hrála zpěvačka. Ale už teď začíná být jasné, že tahle
postava má tolik poloh, že zřejmě bude třeba sáhnout po
zkušené herečce, která dokáže všechny jemné nuance Eviny
složité osobnosti přesvědčivě ztvárnit.
Čekej tiše ale není jediný projekt, na kterém pracujete.
Slyšela jsem něco o krimi pro HBO...
Ano. Pracuji také na scénáři k osmidílnému seriálu pro HBO.
Bavili jsme se o tom s kolegy v naší produkční společnosti. Že
bychom zkusili udělat něco v jiném žánru. Je to – abych
neprozrazoval příliš – o vesnici na hranicích, kde se stane
zločin a ten ovlivní vztahy všech místních. Ukazuje se, že
věci nejsou tak, jak se zdály. Klíčové téma série je rozpad.
Komunity, vztahů. Ale vyloženě krimi bych tomu neříkal. Bude
to někde na pomezí různých žánrů. Když všechno půjde dobře,
mělo by se na podzim točit.
Jana Podskalská, publicistka
Foto Martin Pekárek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 24.
2.
|
