|
|
O nebezpečí jsem nepřemýšlela
Novinářka Pavla Jazairiová je pro své čtenáře a posluchače,
ale i pro své kolegy dávno živou legendou. Proč tomu tak je a
vlastně musí být, pochopíte z jejího vyprávění na stanici
Vltava v deseti dílech věnovaných jejím Osudům (na Vltavě od
pondělí 3. března vždy v 11.30).
„Můj otec byl Holanďan, se kterým se maminka seznámila v
Německu, byla tam totálně nasazená. Na konci války přešli do
Francie, kde jsem se narodila. Otec s námi ale nebydlel, byl
obchodní cestující, věčně pryč, a maminka musela tvrdě
pracovat, takže jsem byla často sama,“ říká Pavla Jazairiová.
Jako dítě žila mezi Francií a tehdejším Československem,
většinu času trávila v Praze u babičky a dědy nebo na
internátě. Dle svých slov pořád byla nucena se někde
adaptovat, řešit, kam vlastně patří.
Když bylo Pavle Jazairiové šestnáct, vrátily se s maminkou do
Čech. Své první stálé zaměstnání získala díky znalosti
francouzštiny v redakci zahraničního vysílání Československého
rozhlasu, nejprve jako sekretářka. Jenomže, jak sama říká,
„můj šéf brzy zjistil, že jako sekretářka nestojím za nic, ale
že jsem zvídavá, což je základní vlastnost dobrého novináře“.
Stala se z ní redaktorka, avšak v roce 1968 musela rozhlas z
politických důvodů opustit. Živila se všelijak a nakonec
začala tlumočit.
„Svobodné povolání mělo tu výhodu, že mi žádný zaměstnavatel
nemusel dávat doporučení a povolení cestovat. Šla jsem prostě
pro razítko na národní výbor, tam seděla taková paní, co už mě
znala, a té jsem řekla, že chci jet se svým holandským bratrem
do Toga, že mám pozvání. Samozřejmě ani tam, ani nikde jinde
se mnou bratr nebyl, ani jsem od něj nedostávala žádné peníze,
cestovala jsem skromně,“ vzpomíná reportérka. Rozený novinář
však musí své zážitky sdělovat, a tak na cestách začalyvznikat
její první knihy.
Do Českého rozhlasu se Pavla Jazairiová po převratu vrátila
jako redaktorka zahraničního zpravodajství. Její
profesionalitu dosvědčuje nespočet příspěvků, které pořídila v
místech vojenských konfliktů, ale nikdy se prý nebála o život.
„O nebezpečí jsem nepřemýšlela,“ říká, „chtěla jsem především
odvést dobrou práci. Mě to bavilo, jenže postupně se reportáže
musely zkracovat, nedalo se jít do hloubky, takže jsem – pro
sebe v pravou chvíli – odešla do důchodu, i když příležitostně
s rozhlasem spolupracuji stále.“
Vrhá se tedy opět do psaní, v němž zúročuje své zkušenosti se
světem. Z patnácti titulů, které povětšině vydal Radioservis,
jmenujme alespoň Sahara všedního dne, Setkání v buši, Cesty za
Afrikou, Afrikou v protisměru, Izrael a Palestina, Palestina a
Izrael, Egypt, Egypt (spolu s Jiřím Hůlou), dvoudílnou knihu o
Indii, Cestou hvězdy či Jediný svět.
Vladimíra Bezdíčková, dramaturgyně
Foto Jiří Hůla |
