|
|
 Bylo někdy tak špatně, aby nemohlo být hůř?
Režiséra Petra Nikolaeva lze v posledních letech považovat za
jakéhosi „státotvorného“ umělce, jenž se přiklonil k
akademicky důstojnému zpodobnění uzlových okamžiků novodobých
i vzdálených dějin (Lidice, Cyril a Metoděj – Apoštolové
Slovanů, Příběh Kmotra). Avšak před ještě před necelým
desetiletím dokázal vykreslit obraz zcela odlišný. Tehdy podle
původně exilového románu Jana Pelce …a bude hůř, zvláště pak
podle jeho první části, vytvořil drsný, nepřikrášlený obraz
normalizačního období, nahlíženého ovšem očima asociálně se
chovajících vlasatců, svérázné odrůdy hippies, která k nám
zpožděně pronikla.
Jenže film (5. března ve 22.45 uvádí ČTart) natočený na
černobílý, zrnitý materiál byl vnímán jako natolik skandální
(zprvu se promítal jen po hospodách), že Česká televize až do
nynějška váhala, zda jej vůbec má uvést. Režisér totiž své
hrdiny, mládence i děvčata, v nejmenším neidealizuje, ukazuje,
jak pijí i přípravky na čištění oken. Otevřeně zachycuje
jejich zhrublou, vulgární mluvu, zjišťuje, že i krádež
považují za přijatelnou. Přibližuje hudební zájmy, nezastírá
omezený, zdevastovaný duchovní obzor. Předestře i opovržení,
jaké chovají ke svým „spořádaným“ spoluobčanům – viz hrubou
nadávku určenou ženě, která se pozastaví nad časně ranním
opileckým kymácením: „Krávo, koukej mazat do práce!“
Když se protagonista příběhu Olin (Karel Žídek), mladík s
vlasy do půli zad a s pichlavými očima, čerstvě propuštěný z
blázince (důvod pobytu prozrazují sotva zhojené jizvy na
zápěstí), vrací mezi své kamarády, dává najevo okázalé
pohrdání nejen policejní šikanou, ale jakýmikoli společenskými
konvencemi. Aktéři příběhu, nepřející si nic jiného, než aby
je všichni nechali na pokoji, jsou vlastně proti své vůli
vehnáni do pozice protisocialistických živlů (dlužno
podotknout, že v podobném postavení by se asi ocitli kdekoli
na světě – stačí vzpomenout na americkou Bezstarostnou jízdu).
Místy až šokující obrazy však režisér zbytečně narušuje
idealizací. Svým sporným (anti)hrdinům pozvolna přisuzuje
pozoruhodnou mravní vyspělost, jsou schopni nepředstíraného
soucitu, vzchopí se i k projevu solidarity. Také samotný Olin
je oproti předloze jakoby zušlechtěn, protože řada
dokreslujících motivů vypadla.
Bezútěšnost „protestně“ vedené existence podporuje patrná
devastace nejen městské zástavby, ale především krajiny
severních Čech, jíž v několika průstřizích vévodí kouřící
tovární komíny. A letecké pohledy na zvrásněnou, pustou,
jakoby měsíční krajinu vypovídají o stavu doby i lidských duší
více než cokoli jiného.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
