|
|
Nová vlna po slovensku
Byli noví, protože byli jiní, tedy sví… Koncem osmdesátých let
se náhle zpřítomnili na pražské FAMU a vytvářeli díla svým
výrazem natolik nečekaná, že vedle nich soudobá česká
fotografie jaksi celá zestárla.
V pojetí Rudo Prekopa, Vasila Stanka, Tona Stana, Martina
Štrby, Miro Švolíka, Kamila Vargy, Petera Župníka a Jano
Pavlíka se z povinných disciplín na katedře fotografie stalo
náhle cosi jiného, ocitnuvšího se i významově „nad“ či „pod“
laťkou zadaných a vymezených žánrových úkolů. Akt náhle nebyl
právě a jedině aktem, totéž platilo o portrétu, krajině či
tématech dokumentarizujících. Nejprve se o nich psalo jako o
„generaci slovenské inscenované fotografie“, později byla
jejich raná aktivita zastřešena názvem Slovenská nová vlna.
Výhoda připravené půdy
Je nutno přiznat, že zdejší půda byla pro jejich generační
explozi zkypřena, a to hned na několik způsobů. Především FAMU
tehdy reprezentovala jedinou vysokou školou s výukou
fotografie ve střední Evropě. Pro slovenské studenty zde bylo
navíc prostředí zvláště vstřícné díky působení zakladatele a
mnohaletého vedoucího katedry fotografie, původem rovněž
Slováka, Jána Šmoka.
Potřebnou se ukázala i historická lekce, jíž se slovenským
„rozhněvaným mladým mužům“ dostalo od historičky umění Anny
Fárové. Tyto osudové determinace byly korunovány faktem
společensko-historickým: parta, narozená kolem roku 1960,
započala své pražské aktivity v časech vzmáhající se
perestrojky, kdy bylo už možné, nikoli výslovně povolené, ale
ani přímo zakazované, ledacos. Včetně punku, folkových
protestsongů, různorodých aktivit kolem divadla Sklep a
Pražské pětky, anebo třeba rodících se výtvarných uskupení
12/15 a Tvrdohlaví. A nakonec můžeme zmínit i onen zvláštní
faktor „blízké jinakosti“, okouzlující a ceněný, uplatňovaný
na FAMU vůči studentům ze Slovenska odevždy a trochu i podnes.
Prvé postmoderní počiny
V nově otevřeném pražském Domě fotografie (Revoluční 5) se lze
do 16. března seznámit s výstavním projektem kurátora Tomáše
Pospěcha, ze slovenské strany pak Lucie L. Fišerové.
Představuje skupinu jako kolektiv vyznavačů překvapivě
jednotného vizuálního jazyka, vytvářivšího jeden z prvních
výhonků fotografické postmoderny u nás.
Je ostatně překvapivé, že skupina zůstala zcela inertní vůči
bohaté tradicí české fotografie a projevila se coby solitérní
ve svých východiscích, usilováních a principech. S odstupem
třiceti let kladou kurátoři důraz na díla, která ve své době
nebyla prezentována prioritně, leč spíše okrajově. To se týká
i přítomných „poznámek na okraj“ tvorby: amatérského filmu
Rudo Prekopa, zachycujího průběh klauzur na FAMU, či dobových,
ne-uměleckých momentek, jimiž se protagonisté navzájem
zvěčňovali při společných aktivitách.
 Provokativní
změny
Slovenská osma dokázala zcela jinak, než tomu bylo v české
fotografii, nesentimentálně, někdy až poněkud surreálně,
čerpat z mytizovaných motivů rodné země. V české metropoli
naopak nalézala (rodilým Pražanům neviditelné) protimluvy ke
slovenskému prostředí, inspirovala se topografickými, ale i
magickými, ba energetickými jevy. Byť dosud totalitně
uzavřené, přesto v psychologickém smyslu „velké“ Praze vděčili
za osvobození své inspirace v průnicích reálných a fantaskních
světů, za „vybuzenou“ odvahu, projevující se v provokativních
interiérových instalacích, ohledávajících možnosti a hranice
fotografického výrazu.
Relativně svobodné pražské umělecké milieu svědčilo
bezpředsudečnému performativnímu erotismu jejich díla,
metafyzickým a existenciálním dotykům, koncentrovaným
velkoměstskou společností. Praha jim umožnila rozvinout
potenciál kolektivní imaginace, a skrze ně naopak až nečekaně
silně obohatila tehdejší kulturní potenciál svůj…
Jaroslav Vanča, výtvarný teoretik |
