|
|
 Pod
Soči...
Byl to zajímavý týden. Uváděl jsem ceny hudební kritiky Apollo
a dělal jsem to s chutí, protože v porotě nezasedali lobbisté
z firem, sponzoři ani hvězdičky s ostrými lokty, ale opravdoví
kritici a dramaturgové; ani jsem nevěděl, že jich máme víc než
osmdesát! Nominováno bylo sedm loňských alb a při poslechu
žádného z nich se člověku nedělalo nevolno, naopak. Všichni
nominovaní dělají svou hudbu poctivě a podle svého, takže ani
jednoho z nich v Radiožurnálu neuslyšíte. Dnes to je bohužel
pro umělce známka, že je s ním pořád ještě všechno v
pořádku...
Při té příležitosti jsem narazil na píseň Pod Prahou Jakuba
Königa, který vystupuje pod uměleckým jménem Kittchen:
Pod Prahou, kterou znáš, je ještě jiná, cizí.
Je úplně jiná, úplně nepodobná těm šťastným obličejům v
televizích.
A ty si říkáš: Mám ji rád nebo nemám ji rád?
A vlastně nevíš...
V pátek jsem si víceméně náhodou pustil televizi, zrovna když
začínal slavnostní ceremoniál zimní olympiády, Olympiády
Vladimírovny, jak se jí prý v Rusku říká, a nemohl jsem se od
obrazovky odtrhnout.
V poslední době se v komentářích ke sportovním výkonům vžil
poměrně pitomý slovní obrat „přepisovat dějiny“. Jaromír Jágr,
Petr Čech či Martina Sáblíková „přepisují dějiny“ každou
chvíli, když změní statistiky medailí, gólů, vychytaných nul a
bůhví čeho ještě. Při sledování slavnostního zahájení velké
sportovní události jsem konečně pochopil, jak takové
přepisování dějin vypadá v praxi. Stojí to mnoho milionů rublů
a velké úsilí, ale asi se to vyplatí, zvlášť tehdy, když
dějiny příslušné země nejsou moc radostné... A to ruské
dějiny, při vší úctě k Dostojevskému či Mendělejevovi, opravdu
nejsou.
Takže v Putinových dějinách, jejichž průřez jsme při zahájení
her mohli zhlédnout, samozřejmě chyběly gulagy i vyvražďování
celých národů. Putinova konstrukce ruských dějin jako historie
tvořivého a civilizovaného státu se opírala o Petra I., Velkou
vlasteneckou válku a dobývání vesmíru. Figurkami na šachovnici
byli spisovatelé, umělci a vědci čili vyhnanci, emigranti,
Židé, homosexuálové a další v Rusku většinou nepohodlné a
pronásledované osoby. Ve výjevech z poválečného období zněl
tehdy zakázaný rokenrol a všemu vládla pohádková figurka,
kterou prý Putin miloval v dětství. A davy diváků, přítomné
hlavy států i sportovci celého světa sledovali přepsané dějiny
a radostně tleskali.
Olympijská myšlenka je bez jakékoli ironie velká a silná. Snad
i v tomto případě tedy hry nakonec přinesou něco dobrého. Když
nad Soči vzplál olympijský oheň, slíbil jsem si, že až se budu
na olympijské soutěže dívat v televizi, budu myslet i na to,
že pod Soči, které znám, je ještě jiné, úplně nepodobné těm
šťastným obličejům v televizích. A budu si říkat: Mám je rád
nebo nemám je rád? A vlastně nevím...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
