|
|
 Šárka
Radová, keramička
Kudy se vlastně od dob studií ubíral vývoj vaší výtvarné
řeči k její dnešní nezaměnitelnosti, k poněkud grotesknímu
výrazu a významově metaforickému, společenskokritickému
projevu?
Na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, u profesora Eckerta, se
nevěnovalo mnoho pozornosti tradičním technikám, pokud si to
neprosadili samotní studenti, kteří sem přišli z keramických
škol. Mnohem více znalostí jsem získala v oblasti designu,
protože jsem několikrát byla na praxi v porcelánkách. Ve volné
tvorbě jsme tehdy byli inspirováni spíše malířským způsobem a
la Chagall. To vycházelo z tehdejšího plošného pojetí
keramiky, ale já už tehdy cítila spíše sochařsky. Takže
důležité pro mne bylo, když jsem se z výtvarných časopisů
dozvěděla něco o americkém radikálním realismu, a tak také
vypadaly moje první volné práce. Byla jsem mladá, jistý
kriticismus přišel až později, kdy jsem začala silněji vnímat
stav tehdejšího světa. Mé prvé věci byly spíše optimistické,
poetické, trochu do absurdna. Veškerá moje tehdejší inspirace
pocházela spíše z dosavadního dobrého výtvarného umění. Bavila
mne hra, groteskní kontrasty námětů a významových prvků. Sem
tam jsem něco vystavila, keramika tenkrát cenzory tolik
neprovokovala, byli jsme přece „jen užitým uměním, kde o žádné
myšlenky nešlo“. Mé tehdejší drobné metafory byly spíše
manévrem, jak proplout tou těžkou dobou, která mne vlastně moc
neinspirovala. Teprve s příchodem perestrojky se mi začalo
dýchat lépe, a tak vznikaly i stále větší věci. Rozhodující
pro mne byla devadesátá léta, to jsem se dostala i k
sochaření, sekání do kamene…
Sochařství ale už vyžaduje hotovost tématu, pevnost koncepce i
razantnější přístup…
Vlastně se mi tenkrát splnil sen, když jsem se mohla zúčastnit
několika kamenosochařských sympozií. Uvědomila jsem si, že je
těžší ubírat než přidávat hmotu. Alespoň zpočátku, kdy je
tento přístup pro vás nový, musíte pracovat pozorněji, ale
zároveň je to celé mnohem dobrodružnější. Při modelování
vzniká socha pod vašima rukama, můžete ji předělat, změnit, a
to třeba i k horšímu, kdežto v kameni ji musíte objevit… To je
vzrušující a ne vždy se to podaří. Já ve svém tvarosloví
zůstávám na pomezí mezi plasticitou, tažeností keramického
projevu a sochařským modelérstvím.
Jak jste se dostala k současnému pojetí, k náročnému
zpracovávání technického porcelánu, k velkým měřítkům a
exteriérovým realizacím?
Dlouho jsem hledala vhodný materiál. Za minulého režimu nebylo
moc příležitostí, jak se k němu dostat. To si člověk musel
najít nejspíše nějakého ředitele nebo mistra z fabriky, který
by vám to prodal. Takhle jsem se dostala třeba k šamotové
kamenině, s tou jsem nějaký čas pracovala. Když jsem pak
hledala něco jiného, našla jsem technický porcelán. Je mnohem
těžší, praská, práce s ním je trochu takové sebetrýznění. Ale
zase je velmi tvrdý, můžete ho barvit, leštit jako mramor.
Nás, kteří s ním pracují, není moc. Ale já jsem ten typ, který
si hledá cestu, jež ostatní moc neláká… Co se týká většího
měřítka, dílo si o něj zpravidla řekne samo. U plenérové
plastiky je měřítko zvláště důležité. Ale porcelán, se kterým
pracuji, mnoho nesnese, „neustojí“ více než dva metry. Možná
by se dala složit větší plastika z menších segmentů. Ale tu by
musel někdo objednat a zaplatit…
Proč si tedy výtvarník takto úmyslně ztěžuje vlastní práci?
Protože mu jde o výraz. Já si takhle můžu vytvářet detaily,
kontrasty, můžu pracovat s barvou, což u kameniny nešlo, lépe
řečeno nebylo to tak výrazné. Navíc jsem ještě začala pracovat
s papírovou hmotou, která je k porcelánu kontrastní svou
materiálovostí, rozdílem tvrdosti a trvanlivosti. To je trochu
můj objev, nebo spíše to nikdo nedělá tímto způsobem.
Vaše díla jsou namnoze metaforami, ironizujícími či
sarkasticky komentujícími rozličné společenské „pinožení“.
Blíží se poněkud existenciálnímu projevu sochařů z okruhu
„české grotesky“ let osmdesátých. Cítíte onu výrazovou
spřízněnost?
Já jsem s nimi tehdy nevystavovala, ale příbuznost tam asi
byla. Prostě něco uděláte a ani nevíte, jestli už vzniklo cosi
podobného, příbuzného… Je to i tím, že u mne je prvotní
myšlenka, která se pak formuje do tvaru, mění se v symbol. Ty
existenciální pocity byly spíše samostatně procítěné, prožité.
Byla to asi podvědomá obrana proti normalizaci, potřeba se
proti něčemu vymezovat. Teď je to těžší, ať chcete nebo ne,
stejně jste součástí konzumního systému, nemáte sílu vzdorovat
proudu, který vás nese jiným směrem, než jste si
představovali. Nemůžete třeba utéct do lesů a být tam jen sám
se sebou.
No právě. Mám pocit, že jste po převratu v oněch metaforách
spíše „přitvrdila“, řekl bych, že váš pohled je skeptičtější…
To asi ano, protože tenkrát člověk věděl, kdo je nepřítel, a
tak si dělal mnohé věci sám pro sebe, do šuplíku. Nevěděli
jsme pořádně, jak je na tom svět venku, a pak jsme zjistili,
že je to úplně jinak, než jsme mysleli. Ale přesto jsem
optimista. Vše kolem nás se stále mění, s odstupem někdy
hodnotíme události úplně odlišným pohledem, přisoudíme jim
jiný význam nebo důležitost, než pro nás měly dřív.
A jde se dál, jsme-li dole, musíme se dostat zase nahoru.
Takže se – jako je tomu ve vašich plastikách – kruh otočí,
postavy z vašich lidských pyramid se překotí a začnou se znovu
drát o místo na slunci…
Tak asi. Já neumím o svých plastikách dlouze mluvit, i když
to, co dělám, myslím vážně. Je radost potkat diváka, který
tomu porozumí. Skuteční milovníci umění jsou lidé, kteří o něm
chtějí přemýšlet a nechají se jím oslovovat. Někdo si ale
myslí, že výtvarné umění je tu proto, aby se pitvořilo, aby
bylo hezké, aby se usmívalo...
Jaroslav Vanča, výtvarný kritik a teoretik
Foto Martin Pekárek
|
