|
|
 Jak Josip Broz alias Tito vládl Jugoslávii
Česká televize nachystala (od neděle 23. února ve 23.45 na
ČT2) mimořádné dokumentární dílo, třináctidílný chorvatský
seriál Tito – poslední svědci testamentu. Obšírně se tu mapuje
osobnost maršála Josipa Broze přezdívaného Tito (1892–1980),
jenž zásadním způsobem ovlivnil poválečný vývoj nejen
jugoslávského soustátí, v jehož čele téměř až do své smrti
stál.
Oceníme nezaujatý pohled, který bez předpojatosti odkrývá
stinné i zářné okamžiky jeho státnické kariéry, ale také
nahlíží do soukromí, přiblíží několikerá manželství.
Archivních materiálů se sice dočkáme také, avšak převažuje
důraz na osobní svědectví těch, kteří se s Brozem setkali,
spolupracovali s ním nebo dokonce žili.
Režie se ujal Lordan Zafranović. Není to u nás neznámé jméno:
vystudoval pražskou FAMU a po návratu do vlasti ovlivnil
umělecký rozmach tamní kinematografie v sedmdesátých a
osmdesátých letech. Leckteré jeho snímky jsme kdysi spatřili
rovněž u nás (Okupace ve 26 obrazech, Pád Itálie), jeden film
(Má je pomsta) dokonce natočil v české produkci.
Ve vyprávění postupuje režisér víceméně chronologicky. Ukáže,
jak Tito, nikdy se netající komunistickým smýšlením a mající
bohaté zkušenosti s ilegální činností, se po obsazení
Jugoslávie německými nacisty rázem ujal vedení (nejen)
komunistického odboje. Získal si mimořádnou autoritu i podporu
obyvatelstva, což jej po válce vyneslo do vedení státu.
Vystupoval jako Stalinův oddaný, avšak rovnocenný spojenec. Na
rozdíl od Gottwalda a československých komunistů, kteří těsně
po válce také možná snili o specifické cestě k socialismu,
nesklonil před ním hlavu a risknul naprostý rozchod se
sovětským modelem. Byl za to proklet a označen za zrádce,
přesto si získal i úctu jako suverénní politik, promýšlející
svébytnou cestu k socialismu, stavící se do čela Hnutí
nezúčastněných zemí.
Zafranović současně dokládá, že i v Jugoslávii povstal kult
Titovy osobnosti, také tam – v týchž letech jako v sovětských
satelitech včetně Československa – proběhly brutální politické
procesy, ovšem se Stalinovými přívrženci, ať již skutečnými či
domnělými. Posléze však převážil obraz obětavého
charismatického státníka.
Zafranović dovozuje, že Tito během svého dlouhého vládnutí
prosazoval jak liberální reformy a stavěl se do opozice k
Sovětskému svazu (třeba v souvislosti s rokem 1968), tak
přitahoval mocenský šroub ve snaze zastavit podle něho
nežádoucí politické či ideologické tendence. To se počátkem
sedmdesátých let odrazilo i v represivních opatřeních vůči
„neposlušným“ filmařům a zákazech jejich děl. Tito tlumil
projevy nacionalismu, avšak křehkost jím vytvořené mocenské
struktury, jen zdánlivě pevné a stabilní, doložily další
události, vedoucí nejen k rozpadu Jugoslávie, ale zejména k
mimořádně krvavé občanské válce. Mezitím Josip Broz Tito
vstoupil mezi legendy, třebaže notně rozporuplné.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
