Číslo 8 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s keramičkou.
Šárkou Radovou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Oživené hroby aneb Adoptujte si svého klasika

Televizní znělka. Začíná jeden z charitativních koncertů, ve kterém vystupuje řada známých zpěváků a zpěvaček, moderátor vítá osobnosti showbyznysu. „Vážení diváci! Jsme tady, abychom pomohli dobré věci. Vzpomeňte si na svá školní léta. Na jména, která jste nikdy neměli zapomenout: Karel Jaromír Erben, Teréza Nováková, Eliška Krásnohorská, Ladislav Stroupežnický, Julius Mařák, Eduard Vojan, Václav Matěj Kramerius... Významné postavy z dějin české literatury, divadla, hudby, muži a ženy, kteří se i jinak zasloužili o naši zemi. Jejich památka je ohrožena. Jejich hroby jsou zapomenuty. Přicházíme s myšlenkou oživit a probudit péči o ně. Staňte se ochránci našich velikánů, adoptujte opuštěný hrob a postarejte se, aby se připomnělo i jejich dílo.“ Přichází ředitel Správy pražských hřbitovů Martin Červený a vyhlašuje akci Adopce významných hrobů. Obrací se ke všem, kteří se o patronát opuštěných hrobů zajímají. Kdo se přihlásí?

Zahrada předků, tak by se také Olšanské hřbitovy mohly nazývat

Tak nějak by mohl vypadat začátek televizního přenosu. Třeba se nakonec i takový koncert uskuteční... Zatím sedím v kanceláři ředitele pražských hřbitovů Martina Červeného na Vinohradech a poslouchám vyprávění, jak to všechno začalo. „Když jsem nastoupil v roce 2009 do funkce ředitele, začal jsem si hned od začátku všímat, co všechno je tu zanedbané a v tristním stavu. Staré Olšany nebo Malostranský hřbitov, tam všude vidíte, jak to, co bylo kdysi pěkné, postupně odchází. Náhrobky, které byly krásné, se rozpadají. Přicházíme v mnoha případech o skutečná umělecká díla. A taky se tu hodně krade, kovové, bronzové, ale i kamenné díly náhrobků. Myslbekova socha Jana Křtitele, která by stála jako klenot někde na náměstí, zmizela, a tady se po ní nikdo nepídil. Ke knížkám, které vycházejí o našich hřbitovech, kupříkladu Hruškovy Olšany romantické, by se mohla přidat publikace Olšany rozkradené. Nejdřív jsem ale musel dát přednost hlavním problémům, tedy aby se opravily zdi a vydláždily cesty.“

Staňme se patrony

„Přemýšlel jsem o tom v době, kdy jsem se přihlásil do výběrového řízení na místo ředitele, a tento nápad byl i součástí mého vystoupení. Šlo také o iniciativu, se kterou se na nás obracejí jednotlivci i instituce a chtějí se připojit k péči o konkrétní hrob. Například Společnost Jána Kollára se zajímala o náhrobek tohoto buditele a básníka a také o blízký hrob Pavla Josefa Šafaříka. Tehdy jsme to řešili složitě dohodou o spolupráci. To se pak opakovalo i s jinými spolky a sdruženími, až mě napadlo dát tomuto jednání legální rámec, určit pravidla a mantinely, a hlavně – samostatně a aktivně vybudovat prostor pro oslovení zájemců, kteří by s péčí o hroby pomáhali formou adopce těch významných. Mezi nimi by mohli být jednotlivci, podnikatelé, univerzity, školy, spolky a další subjekty. Nakonec vše vyšlo a akce Adopce se rozběhla. V této fázi už máme první smlouvy s mecenáši, s patrony hrobů uzavřeny.“ Mnoho lidí však o této možnosti zatím neví. Zkusíme to trochu napravit i naším článkem.
Co je potřeba udělat? „Zveřejnili jsme potřebné informace na našich webových stránkách a referovala o nás i média. První vlaštovku jsme vypustili v roce 2012. V červenci 2013 jsme pak celou akci doopravdy rozběhli. Teď zveřejňujeme na webu jména a náhrobky, kterých se adopce týká, a přijímáme žádosti případných zájemců. V některých případech jsme někoho oslovili sami a poslali dopisy na adresy, o nichž jsme si mysleli, že uspějeme. S napětím čekáme, kdo si koho vybere a stane se patronem významného hrobu.“ Zajímá mě, zda vzniknou seznamy významných hrobů. „S tím bude trošku problém,“ vysvětluje Martin Červený. Náš právní řád nezná pojem ‚významný hrob‘ a jediné, čeho se můžeme chytit, je zmínka v Řádu pohřebiště o tom, že hrob, který je významný historicky či jinak, nesmí být zrušen ani po uplynutí nájemní smlouvy. Nehovoří se tam však o tom, kdo by měl o něj pečovat – zda ministerstvo kultury, město Praha nebo kdokoliv jiný. Řád pohřebiště je vyhláška, kterou vydává magistrát na základě zákona o pohřebnictví.“

Buď se rozpadne, nebo ji někdo ukradne aneb Smutný stav Olšanských hřbitovů

Adopce hrobů jako národní hnutí?

Žádné seznamy významných hrobů a významných osobností nikdy nevznikly a asi ani nevzniknou. Nabízí se však jiná, velmi osvícená možnost. Nepotřebujeme snad náhodou posílit národní hrdost, vyzvednout z prachu české vlastenectví? Není čas zopakovat výzvu k národu, která kdysi rozhodla o znovuvybudování Národního divadla po tragickém požáru? Kdejaká stařenka tenkrát poslala pár penízků na obnovu Zlaté kapličky. A krizová situace tu je – krize identity cloumá národem i jeho hřbitovy a s památkou národních velikánů. Jak potvrzuje Martin Červený, jde už v mnoha případech o hodinu dvanáctou. Hroby daleko mladší jsou v ohrožení. I ctitelé Josefa Kainara už málem přišli o památku na svého básníka. Potomci neexistují a ministerstvo, ač je správcem duševního vlastnictví, autorských práv, s hrobem nechce nic mít. To je jen jeden příklad za všechny. Martin Červený je ředitelem dvaceti devíti pražských hřbitovů s téměř dvěma sty tisíci hroby. Jen Olšany, kde leží skoro dva miliony zemřelých, mají rozsah padesát hektarů a se svými stromy, keři a nádhernou zelení jsou uprostřed velkoměsta obrovským parkem, v němž se mohou procházet maminky s kočárky, odpočívat senioři a vydýchat se úředníci, prodavači, bankéři, podnikatelé a konec konců i nezaměstnaní. Ti poslední asi nebudou mít šest či sedm tisíc na adopci hrobu na deset let, ale všichni ostatní za příznivých okolností snad ano. A když ne jednotlivci, tak skupiny a společenství příznivců. Už se přihlásily první vlaštovky. Pražský kulinářský institut nenechá zpustnout hrob slavné kuchařky Marie Janků-Sandtnerové, společnost pro umění Theatrum mundi se podílí na záchraně hrobu herce Eduarda Vojana i Jindřicha Mošny, prvního principála z Prodané nevěsty. Evidenci zájemců i „nabídku“ spravuje Oldřiška Dvořáčková, koordinátorka projektu. Na internetu se čtenář dozví o aktuálním stavu a možnosti, jak se zapojit. Miloš Szabo, farář ze Žižkova, pracuje léta na zmapování významných i méně významných hrobů. Výsledkem jeho práce je jakási naučná stezka po známých jménech a náhrobcích a několik svazků knižní edice s desítkami či spíš stovkami fotografií. Ve hře jsou také vzácné poklady umělecké, díla funerální architektury – na dvě stě hrobek, unikátní sochy, busty, pomníky, náhrobky... I z toho důvodu se k podporovatelům projektu připojil známý historik architektury Zdeněk Lukeš či houslový virtuos Jaroslav Svěcený.

Hrob Karla Sabiny, „zrádce národa“, byl až do roku 1932 neidentifikovatelný

Odsouzen k trestu smrti

Kde jsem vzal titulek článku? Od Karla Sabiny. Nedávno vyšel jeho román Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba, tisícistránkové dílo vydané za Sabinova života anonymně, protože autor žil v opovržení národem. Po ulici chodil jen v noci a v přestrojení, aby na něho lidé neplivali, a zemřel, jak jinak, v chudobě a bídě, vyčerpán tělesně i duševně. Jiný jeho román se jmenoval právě Oživené hroby a nepojednával o adopci, ale o pobytu ve vězení. Sabina byl český vlastenec a intelektuál, připravoval revoluci roku 1848 a byl odsouzen k trestu smrti. Trest byl změněn na mnohaleté věznění, z něhož si odseděl osm let. Jak to v Čechách často chodí, spolupracoval s tajnou policií a jeho poklesek odsoudil „národní soud“, skupina Sabinových přátel, mezi nimiž byl i Jan Neruda. Libretista Prodané nevěsty byl ocejchován na zrádce národa a u národní opery se na plakátech směla psát jen začáteční písmena jména autora: K. S. Že leží Sabina na Olšanech, nedalo se poznat až do roku 1932, jeho hrob byl neoznačený. V hrobě už dávno odpočívají i ti, kdo Sabinu odsoudili. I někteří z nich budou možná potřebovat své patrony. Kdo se dnes ujme Sabinova hrobu? Už se to ví! Slečna Lucie Malá. Víc o ní neprozradím. Ale adopční smlouva je již na světě.

Pobyt v nastaveném čase

Co z toho bude adopční nájemce mít, že se postará o opuštěný hrob, to znamená o člověka, na kterého už všichni zapomněli? Prodlouží jeho pobyt na zemi v nastaveném čase! Další lidé si na něj znovu vzpomenou. Oživí se portrét osobnosti, která se proslavila svým životem a dílem. A tabulka se jménem patrona může ozdobit hrob. Hřbitovy v Praze dostanou kulturnější, civilizovanější podobu, leckteré umělecké dílo bude restaurováno nebo zachráněno. Kolik je to jen jmen, které stojí za to oživit! Vypůjčím si jich jen pár z přehledu olšanských hrobů, jak je uvádí Miloš Szabo: K. H. Borovský, bratři Thámové, G. Dobner, A. Puchmajer, V. M. Kramerius, V. K. Klicpera, O. Hostinský, O. Sklenářová-Malá, J. J. Kolár, F. Ženíšek, J. Čermák, V. Blodek, J. Fanta, B. Schnirch, Š. Hněvkovský, K. Světlá, F. Šumavský, K. Sladkovský, J. Barák, J. Grégr, L. Zápotocký, A. Gindely, J. Lehovec, Z. Frimlová-Hašlerová, B. Bolzano, J. Jungmann, F. L. Čelakovský, E. Arnold, rodina Fričova, K. Sabina, L. Stroupežnický, J. Goll, E. Lešetický z Lešehradu, rodiny Ženíšků, Myslbeků... Každé jméno je na román, na hluboký lidský příběh. O některé hroby se starají potomci, jiné, opuštěné, už svého ochránce mají, další na něho teprve čekají. Patron dostane certifikát, který si třeba zarámuje a vyzdobí s ním byt nebo kancelář. Na webových stránkách si mohou uživatelé internetu přečíst jméno ušlechtilého adopčního nájemce nebo název společnosti, která se rozhodla dát peníze na dobrou věc.

Takhle vypadají certifikáty patřící dobrodincům pečujícím o hroby našich významných předků  Takhle vypadají certifikáty patřící dobrodincům pečujícím o hroby našich významných předků  Takhle vypadají certifikáty patřící dobrodincům pečujícím o hroby našich významných předků

A to je všechno?

Už nyní začíná být jasné, že projekt adopcí hrobů se rozrůstá do širších rozměrů. Nevznikne nakonec celonárodní akce, která probudí a osvítí miliony? Nejsou zapomenuté jen hroby a jejich „obyvatelé“, ale také láska k vlasti, hrdost na poctivé životní úspěchy, důstojnost lidského poslání pomáhat si navzájem v těžkých situacích a zlých časech, solidarita s chudými, slabými a potřebnými. Nejen myšlenku národní identity, ale opravdové nové osvícení a obrození je zapotřebí probudit. Nikdo neví, jaký impulz by mohl něco podobného v lidech vyvolat. Co by se mělo stát, aby došlo ke změně v myšlení lidí, kteří začali zapomínat? Nikdo nezná návod, recept na nastartování lidštější společnosti. A protože píšeme o hřbitovech, dodejme ještě: Stejně jako nikdo nezná den ani hodinu své smrti.

Petr Koudelka, publicista

Snímky Petr Koudelka a archiv



  Jak Tito vládl Jugoslávii    
  Dívejte se
 
  
Orwellův nemilosrdný debut
  Nalaďte si
 
  Bella na cestě za svobodou
  Navštivte