|
|
 Jitka
Hosprová, violistka
Máte pod kontrolou emoce?
Řekla bych, že už ano. Hodně jsem na tom pracovala, protože
emoce dokážou značně pomoct, ale zároveň i ubrat, takže ano,
mám je pod velice dobrou kontrolou.
Pláč v soutěži StarDance, když jste nepostoupila do dalšího
kola, tudíž byla náhoda?
To vám byla taková zvláštní situace! Na to, že mohu vypadnout,
jsem byla připravená, byla jsem proto v úplném klidu, ale
dostalo mě objetí tanečníka Honzy Tománka. Jestliže nečekáte,
že vás zničehonic někdo takhle srdečně obejme, stejně nečekaně
můžou vyběhnout slzy. I když všechno berete sportovně…
Stalo se vám něco podobného během koncertu, třeba na počátku
kariéry?
V okamžiku, kdy emoce pustíte na procházku, ztrácí mozek
kontrolu nad tělem a vám se může stát, že nevíte, kde hrajete.
Jestliže si dovolím během koncertu nějakou emoci pustit, tak
někdy ke konci vystoupení, když už vím, že se nemůže nic stát.
Emoce musí být produktivní, ne že vámi budou vláčet, jak se
jim zachce.
Jak jste v tomhle směru na sobě pracovala? Nebo možná stále
pracujete?
Všechno si prožiju doma při přípravě a potom zhodnotím, kolik
z toho použiju a jak. V okamžiku, kdy emoce jednou zažijete, v
souvislosti s melodií nebo harmonickým vzepětím, už vám dají
pokoj. Ale znamená to práci. Na každou skladbu si dělám jakýsi
emoční plán. K jednotlivým jejím částem si emoce přiřazuji,
představuji si, jak stojím v tom kterém konkrétním sále před
tím kterým orchestrem, a naplno si emoce prožiju. Na pódium
pak už jdu s naprosto chladnou hlavou.
Jsou nějaké skladby, s nimiž jste měla emoční potíže?
Nejvíc s moderní muzikou, protože máte mnohem víc prostoru pro
expresivitu, můžete jít úplně do divokosti, a pak se z toho
třeba najednou vynoří pláč duše. Jsou to ona místa skladby,
kdy vám autor řekne – tady jsem si představoval jenom takový
hlas z nebes… A mezi tím je taková škála možností! Boj života
se smrtí třeba. Například Šostakovič má ve třetí větě své
sonáty pro violu a klavír op. 147 dvacet minut filozofického
rozjímání nad smrtí, cituje Beethovenovu Měsíční sonátu,
napojuje se na ni... Krásně vás to protáhne vším možným. Lidé
říkají, že je to skladba depresivní, ale ne, končí nádherným
smířením. S mnoha interprety jsem se shodla, že když své emoce
kontrolujete, publikum skladbu vnímá daleko lépe, než když je
pustíte. To si taky posluchači mohou myslet, že je to
hysterie. A cílem je posunout se z téhle „hysterie“ do
předávání hodnoty.
Je to běh na dlouhou trať?
Musela byste se zeptal lidí, kteří mě dlouho znají jako
interpreta. Asi by ale řekli, že posledních pět šest let už
emoce dovedu ovládat. Krom toho je v praxi potřeba všechno
rychle analyzovat, nemůžete jednu věc cvičit třeba rok, jako
to bylo možné ve škole, a to se týká i emoční stránky skladby,
kterou, zvlášť u violy, není radno podceňovat.
Konkurence mezi interprety vážné hudby je obrovská. Jak se vám
podařilo prosadit ve světě? Pomohla škola?
To je právě věc, o níž si myslím, že českému vysokému
hudebnímu školství chybí. Stále se učí – a učila jsem se tomu
i já –, jak skvěle zvládnout i ty nejobtížnější skladby, ale
realita koncertního života je úplně jiná. Sice musím profesoru
Pěruškovi poděkovat za to, že mě naučil disciplíně a tvrdé
dřině, což, podotýkám, není málo, ale orientovat se v
marketingu jsem se učila metodou pokus-omyl. Přitom dnes vůbec
není myslitelné, aby mladý interpret nevěděl, jaké má mít
priority, jak se prezentovat, jak být správně připraven, když
ho pozvou někam na vystoupení. Myslím, že z HAMU stále
vycházejí lidé s perfektně zvládnutým repertoárem, ale k tomu,
aby se uživili jako sólisté, nemají všestrannou výbavu.
Mohou přece zvolit agenturu, která je bude ve všem zastupovat.
Vy jste žádnou neměla?
Jistě, měla a mám, ale s nikým jsem již neuzavřela takzvanou
exkluzivní dohodu. Spoustu věcí jsem si vždycky zařizovala a
stále zařizuji sama, protože potřebuju cítit svobodu. Všichni,
jejichž péčí jsem prošla, mě obohatili, ale já potřebuji
prostor. Aby se člověk jako sólista uživil, musí pečlivě
zvažovat úplně všechno. Není to jednoduché.
Podporovali vás rodiče v hudebním směřování, nebo vás chtěli
vidět stát jinde než na koncertním pódiu?
Rodiče jsou mimo hudbu. Nemohli mi tedy pomoci, ani radou ne.
Maminka ze mě chtěla mít zubařku, ale když viděla, že mám
talent, řekla mi, ať na konzervatoř klidně jdu. Že stejně
přijímačky neudělám…
Hezké povzbuzení.
To ano. Ale na druhou stranu jsem nebyla nijak trýzněna
hodinami hraní. Nebyla jsem také žádný zázračný talent, měla
jsem normální venkovské učitele, kteří mi nemohli dát takovou
průpravu, aby se ze mě stala odmalička hvězda. Ke všemu jsem
se dopracovávala velice pomalu. Udělala jsem přijímačky na
housle, ovšem nabídli mi, jestli nechci studovat violu. A
protože jsem byla v pubertě, lákalo mě, že budu jiná než
ostatní, že se budu odlišovat. Housle? Na ty přece hráli
všichni! Postupem času mě viola bavila čím dál víc a já
překvapovala sama sebe, když jsem začala sbírat ceny na
soutěžích.
Zubařské křeslo mizelo v nedohlednu...
To zmizelo už ve chvíli, když mě přijali na konzervatoř.
Rodiče si představovali, že až skončím, mohli by mě dokonce
vzít v plzeňské filharmonii do orchestru. To viděli jako
obrovský úspěch. Na vysvětlenou musím dodat, že od Plzně
pocházím a v Plzni jsem konzervatoř studovala. Když jsem se
dostala na HAMU, drželi mi palce, ale to bylo všechno, co bylo
v jejich silách. Nemohli mi pomoct ani s výběrem nástroje, ani
s tím, aby mi zaplatili nějaká studia v zahraničí. Vším jsem
se musela prokousat sama. Bůh ví, jestli by bylo dobré,
kdybych to měla jednodušší.
Co člověka nezabije, to ho posílí, ne?
Nejúžasnější je pocit, když víte, že kamkoli jste se posunula,
byla to vaše zásluha. To vám dává ohromnou sílu. Věříte si,
věříte, že zvládnete, co vám přijde pod ruku. Neříkám, že
zvládnu úplně všechno, ale dokážu se postavit k tomu, co je
přede mnou, tak, abych to zvládla. A kam to bude směřovat,
nevím. Často se mě na to lidé ptají, ale já jsem šťastná, že
hraju, a mým cílem je hrát pořád dál. V jakých rozměrech to
bude, je nejspíš už asi dávno někde napsané.
Vy jste fatalistka...
Ano, velká fatalistka. Věřím, že tak, jak to má být, to bude.
Díky Bohu mám zdravé ruce, tělo drží pohromadě, psychicky jsem
v pohodě, raduju se z každého odehraného koncertu a mám to
štěstí, že se hned můžu těšit na další, což je ten největší
luxus, jaký si můžeme jako interpreti přát. Jsem šťastná, že
jsem se prokousala obdobím vysvětlování, že tady taky někdo
hraje na violu. Dnes po světě říkají: „Byli bychom rádi, kdyby
nám paní Hosprová přijela zahrát.“
Ta paní Hosprová, která také tíhne ke crossoverům, jak se
přecházení mezi hudebními žánry říká…
Ale jen k těm vkusným. Třeba když mi Josef Vejvoda napíše
koncert, ale je to koncert pro violu, je inspirovaný mojí hrou
a jeho jazzovou rovinou, je v tom skladatelský kumšt.
Potřebuju, aby ony crossoverové projekty byly originální,
protože mi vadí upravování již hotové a dokonalé klasické
skladby, všechna ta její „vylepšování“. Tam brzdím. Pro mě je
klasická hudba dokonalá. Upravovat nepotřebuje.
Máte violu pojištěnou?
Mám tři pojištěné violy.
A ruce?
To je zapeklitá věc. Samotné ruce vám nepojistí. Ona je to
taky hloupost, protože když by se mi něco stalo se zády,
ovlivní mi to ruce a tak dále. Jsem tedy pojištěná tak, jak to
odpovídá možnostem českých pojišťoven.
Šárka Vieweghová
Foto Mona Martinů
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 3. 2.
|
