|
|
Jiřímu Šlitrovi k devadesátinám
Před devadesáti lety se narodil hudební skladatel, klavírista,
zpěvák a příležitostný herec Jiří Šlitr (15. února 1924 – 26.
prosince 1969). Již během gymnaziálních studií se věnoval
moderní hudbě – spoluzakládal Rychnovský dixieland, z jehož
činnosti existuje dokonce i dochovaná amatérská nahrávka.
Ačkoliv vystudoval Právnickou fakultu UK, hudbě dal nakonec
přednost. V roce 1958 účinkoval na mezinárodním Expu 1958, a
to dokonce v šesti provedeních – pomocí Laterny Magiky byl
jediný Šlitr „namnožen“ v šestičlenný dixieland...
Největší popularitu mu však zajistilo Divadlo Semafor. A mohl
za to Miroslav Horníček. Ten totiž klavírního virtuosa Jiřího
Šlitra, který po vzoru Jaroslava Ježka uměl vytvářet nekonečně
mnoho vtipných variací na lidové písně i dobové šlágry,
seznámil se začínajícím textařem Jiřím Suchým. Jejich první
společné písně bylo možno slyšet v neustále vyprodaném klubu
Reduta (není divu, právě zde v druhé polovině padesátých let
snad poprvé zazněly tóny rokenrolu).
Jejich prvním společným projektem v Divadle Semafor byl Člověk
z půdy (premiéra 1959), jehož rozhlasový záznam z roku 1963
nyní stanice Vltava (sobota 15. února, 14.00) uvádí jako poctu
Jiřímu Šlitrovi (Jiřímu Šlitrovi je na Vltavě věnovaný i
Páteční večer 14. února ve 20.00). Děj komedie je z dnešního
pohledu stejně naivní a podporující dobu jako většina
tehdejších filmů. Popisuje osamělý život od tepající reality
odtrženého spisovatele Antonína Sommera (Miroslav Horníček).
Proti němu stojí „horoucí mládí“ (Petr – René Gabzdyl, Martina
– Marie Poslušná) i jeho vlastní románová postava (Malý lord –
Jiří Suchý). Přes určitou naivnost námětu hry však byl Člověk
z půdy událostí sezony, diváci zkrátka vycítili, že je „cosi“
ve vzduchu. Mezi premiérovými diváky byl i Jan Werich či
Oldřich Nový.
Hra Člověk z půdy nastartovala společnou tvůrčí kariéru Jiřího
Suchého a Jiřího Šlitra. Trvala celých – či spíše pouhých? –
deset let, během nichž vznikly pozoruhodné inscenace, ale
především písně. Ty zcela ovládly mladou generaci a i
Československý rozhlas, který – po delším skřípání zubů a
odmítání – hrál písně S+Š snad každý den. Tvorba Divadla
Semafor se stala vedle tvorby Jiřího Voskovce a Jana Wericha
jedním z nejdůležitějších mezníků v historii českého divadla i
pop-music.
Vynikající hudební kariéru přervala až Šlitrova tragická smrt.
Ve sborníku Měli jsme ho rádi z roku 1970 na něj zavzpomínal i
Jan Werich: „A já sám mám od něho obrázek, který jsem dostal
poštou loni k Vánocům. Bylo to den po tom, kdy jsem se
dozvěděl, že Šlitr umřel. Otevíral jsem vánoční poštu a mezi
ní jsem našel od Šlitra obrázek takového vousatého pána v
buřince, vousy mu jdou až na podlahu, sedí na kanapíčku, a pod
tím bylo napsáno a stále je napsáno: Všecko nejlepší, pane
Wérich. Šlitr. A to už tady nebyl, když jsem tohle otvíral.
Bylo mně moc smutno, protože jsem byl na Šlitra fanda, když
hrál, tak jsem se mu vždycky smál, tomu jeho nehybnému
obličeji.“
Přemysl Hnilička, publicista
|
