|
|
 Zoubek
bilancuje: Odkud a kam
Populární sochař Olbram Zoubek si dopřál půl roku před svými
osmaosmdesátinami autorskou retrospektivu. Je to bilance
vskutku královská: V Jízdárně Pražského hradu jsou do 2.
března k vidění více než tři stovky mistrových děl
realizovaných od druhé světové války po současnost.
Instalace se docela povedla. V přízemí (kam je nejlépe vidět z
prvního patra) má divák rychle dojem, jako by se prodíral
hustým davem. Tady se dva hádají, až je jeden modrý a druhá
zelená. O kus dál se kdosi přeuctivě klaní. Nalevo pět postav
dramaticky hledí do dáli skrze francouzské okno. Někdo má
štěstí a je úplně celý, jinému chybějí některé končetiny,
další je už jen politováníhodným torzem nebo skládačkou ze
základních geometrických tvarů.
Je tu k mání častokrát průhledná symbolika i patetická
stylizace, ale také subtilní humor a odvaha k výrazovému
experimentu i ke hře. To první platí pro Zoubkovo dílo zhruba
od sedmdesátých let po současnost, to druhé pro četné jeho
práce z let padesátých a šedesátých (které mimochodem
představilo loni na jaře v pěkném výběru pražské Museum
Kampa).
Olbram Zoubek má v základě svého díla blízko k Janu Saudkovi.
Jak sochaře, tak fotografa pozřelo definitivně jejich oblíbené
téma. Zoubka protáhlá figura, vypůjčená neomylně z „rodiny“
Alberta Giacomettiho, Saudka pak baculatá nahotinka aranžovaná
na různý způsob před oprýskanou zdí. Oba jsou ale ikonami
zdejší pop-kultury právě proto. Že se ví, co nabídnou, že
nezklamou očekávání – že jsou prostě předvídatelní.
Z hlediska uměleckého je to jasná prohra, z hlediska
estetického ale docela dobrý byznys. Olbram Zoubek patří už
pár dekád mezi nejžádanější české tvůrce na trhu s uměním. V
Jízdárně tak mají zájemci širokou možnost výběru. Ovšem ti, co
hledají na životní retrospektivě trochu víc, se budou muset
obrnit trpělivostí. Naštěstí ale u Zoubka (i Saudka) platí, že
kdo hledá, najde.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
Foto David Stecker |
