|
|
 Co na
sebe ví Milan Uhde
Dramatik Milan Uhde nazval obsáhlý svazek svých pamětí
Rozpomínky. Co na sebe vím (Torst/Host). Což přesně
charakterizuje obsah knihy, i když autor samozřejmě poví i
mnohé o lidech, které v průběhu let potkal. Věta „co na sebe
vím“ však napovídá, co lze na textu ocenit především:
obdivuhodnou schopnost sebereflexe, umění vidět se jaksi z
pohledu zvenčí, (téměř) nezúčastněnýma očima.
Ať jde o vlastní obraz v mládí, kdy Uhde působil jako
„protivně mnohomluvný, dobově uvažující a konformní literární
adept, který svou nejistotu maskuje hlučným a teatrálním
počínáním“, či vylíčení strachu, možná dokonce „poddajnosti“ v
jednání s estébáky v disidentských časech, nebo přiznání
politických chyb a omylů z doby, kdy byl ve vrcholné politice.
„Jako ministr kultury jsem si počínal hodně zmateně,“
přiznává. Sympatické je i autorovo konstatování, že jako
„měšťák“ má svá omezení.
Uhdeho paměti ovšem zdaleka nejsou jen osobní literární
zpovědnicí; autoru se daří mistrně kreslit malé portréty
učitelů i spolužáků ze studentských let i významných osobností
umění a politiky. Píše o prvních literárních pokusech, o
básních, pásmech pro brněnskou „iksku“, o spolupráci s
Divadlem na provázku, o vzniku divadelních her, o politickém
zákulisí. To vše v dobovém kontextu.
Rozpomínky nejsou jen kronikou doby, mají i význam dokumentu.
Věrohodně zobrazují léta šedesátá až devadesátá – v uměleckém,
disidentském, a posléze politickém prostředí, kde se autor
léta pohyboval. Jistě lze namítnout, že to či ono si
„pamatujeme jinak“, ale autor má právo na osobní pohled i
názor. Navíc dokáže podat i suchá fakta – natož dramatické
události – poutavě, vytříbeným literárním stylem.
Chtělo by se říci, že čtenáři možná bude chybět víc emocí,
osobního nasazení, víc vřelosti a „šťávy“. Jenže Uhde sám
několikrát připomíná, že mu kritici vždy vyčítali chlad a
„studenou metodu“. Zůstává tak hodnotné, přitom však poutavé a
vzrušující čtení o sobě a době.
Agáta Pilátová, publicistka |
