|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Mobilizace vzpomínek
„Redakční zodpovědnost nemá nikdo, tak jako za válku nechce
být nikdo zodpovědný,“ stojí v impressu Novin ze zákopů, jak
bychom snad nejlépe přeložili jejich německý titul
Schützengrabenzeitung. Toto jejich číslo vyšlo na podzim roku
1914 v zákopech první světové války na alsaském pomezí Německa
a Francie. Alsasko a Lotrinsko od porážky Francie v roce 1870
patřily k Německu a obě mocnosti o toto historické „jablko
sváru“, na něž si dělaly nárok, sváděly úporné boje. Adresátem
Novin ze zákopů, které vycházely, „když se to hodilo“, byli
vojáci bavorské domobrany, kteří Alsasko měli „chránit“ před
francouzskou Mariannou. Zatímco první číslo
Schützengrabenzeitung bylo psáno rukou, další už vytiskli v
alsaském Colmaru a poměrně dobře graficky vypravili. Výtěžek z
jejich prodeje byl určen pro fond pozůstalých po padlých
regimentu. Řádka těchto novin ze zákopů, které na frontě ve
Vogézách vycházely celé čtyři roky grande guerre (velké
války), jak tuto prakatastrofu 20. století nazývají Francouzi,
je dnes díky spolupráci Štrasburské národní a univerzitní
knihovny a Německého literárního archivu v Marbachu
prezentována v rámci výstavy August 1914 (Srpen 1914) ve
zdejším Muzeu moderní literatury. Už to, že na této výstavě
spolupracují bývalí „úhlavní nepřátelé“, Německo a Francie, a
třetím partnerem je další tehdejší válečná strana, Velká
Británie, do níž část výstavy během roku doputuje, má v sobě
něco symbolického.
Ovšem po tomto příslovečném „historickém nepřátelství“ najdeme
v novinách ze zákopů první světové války poměrně málo stop.
Zde nejde o nadšené mobilizování do boje s nepřítelem, tématem
je každodenní život obyčejných vojáků v zákopech s pauzami
drobných radostí, jejich stesk po domově a rodině a spíš
naznačovaná ironie odhalující nelidskou mašinerii války, jíž
jsou tito obyčejní muži vystaveni. V jedné z básní tak mladý
voják závidí párku sýkor, že mohou být spolu, zatímco on je
sám bez své milé, v čísle k svátku všech svatých stojí mladá
žena s věncem v ruce nad vojenskými hroby s dřevěnými kříži.
Jarní ofenziva roku 1918 se na titulní stránce ohlašuje
smrtkou s kosou a voják v protiplynové masce se ptá: To jsem
přece já, ty mne neznáš? Snad nejzajímavější je titulní strana
čísla z února 1918, na níž obrovský „drak sváru“ zaléhá
krajinu s továrními komíny s textem: Stávka je ztracená bitva.
Že se kritický postoj k válce, byť vyjadřovaný v metaforách,
nelíbil vojenské cenzuře, je pochopitelné. Na jednom z čísel
se cenzor zvěčnil razítkem: „Přes prvotní zdráhání cenzorem
uvolněno.“ Že si k takovému textu, jímž zřejmě chtěl dokázat
jak svou bdělost a ostražitost, tak svou liberalitu, nechal
udělat razítko, je už samo o sobě kuriózní.
Marbašská výstava se ovšem originální prezentací novin ze
zákopů nevyčerpává. Její větší část nese název Literatura a
válka v dopisech a deníkových záznamech německojazyčných
autorů. Zde se dokumentuje autentická osobní zkušenost vojáků
a jejich postoje k válce, v níž řada z nich také život
ztratila, jako třeba mladý alsaský básník Ernst Stadler. Vedle
něho a řady dalších německých a rakouských spisovatelů zde
samozřejmě najdeme i jméno Franze Kafky, který ve svých
denících, zdánlivě válkou nedotčen, na podzim 1914 začal psát
Proces, své stěžejní dílo. Většině těchto dokumentů
uveřejněných i v katalogu výstavy je společné, jak rychle se
případné nadšení a zvědavost proměnily v úděs nad tím, co
válka se svými dosud netušenými technickými možnostmi přinesla
za zkázu. Další válce – historikové ji dnes chápou jako
pokračování té první po dvacetileté „pauze“ – ale nezabránila.
Ta ale alespoň přinesla poučení v podobě snahy vytvořit
evropské společenství národů, které by každé další válce
zabránilo, oné Evropské unie, na niž tak často nadáváme.
Že bychom i my byli stejně nepoučitelní jako naši předkové? |
