|
|
Jak celý život vzdorovat mocným
tohoto světa
  „Vážená paní Chytilová, Vy a Váš film? Taková dobře časovaná
nálož třaskavin.“ I tato slova se můžeme dočíst ve sborníku o
Věře Chytilové, připravovaném před více než čtvrtstoletím, ale
tiskem nikdy nevydaném. (Dnes je zásluhou nakladatelství
Camera obscura dostupný na internetu.) Však také režisérka
svými filmy odjakživa provokovala – dokonce se o nich jednalo
v parlamentu. Roku 1967 její Sedmikrásky a další dodnes ceněné
snímky nové vlny popudily poslance Pružince natolik, že vznesl
ostrý protest: „Jaké pracovní, politické, zábavné poučení
přinesou tyto zmetky pracujícímu lidu v továrnách, na polích,
na stavbách a na ostatních pracovištích?“
Právě Sedmikrásky (1966) – společně s Faunovým velmi pozdním
odpolednem (1983) – Česká televize nyní (3. února v 21.50 na
ČT2 a 8. února v 21.35 na ČTart) připomene, takže se každý
bude moci přesvědčit, zda dokáží oslovit i po bezmála
půlstoletí. Jejich tvářnost určují jakoby dětsky nechápavé i
umanuté dotazy po smyslu lidského konání. Lze je vnímat jako
ironickou, na gastronomických požitcích založenou koláž, která
sleduje řetězení hravých destrukcí jako „životního programu“,
přičemž v závěru proklamovaná snaha o nápravu tvoří záměrně
trapnou, groteskní tečku za ničivými orgiemi, neboť sotva lze
obnovit v původní podobě to, co jednou bylo zničeno. Výrazová
náročnost a výkladová nejednoznačnost tohoto podobenství
přinesla režisérce obdiv i zatracení. Je to první barevný film
Chytilové, jehož výslednou podobu ovlivnila vedle kameramana
Jaroslava Kučery i scénografka Ester Krumbachová, s níž
spolupracovala i později.
V době normalizace se Chytilová ocitla ve složité situaci: ač
se Sedmikrásky směly promítat, ona (i mnozí její kolegové),
označena za nositelku tendencí cizích socialismu, byla zbavena
možnosti natáčet. Teprve Krátký film jí poskytl azyl a v roce
1976 mohla realizovat svůj další snímek Hra o jablko.
Vytvořila svého druhu komedii mravů, probírající zpovrchnění
citů. K témuž tématu přelétavých lásek se znovu vrátila
zejména ve Faunově velmi pozdním odpoledni (1983). Pouze s tím
rozdílem, že tragikomický protagonista, výtečně zosobněný
Leošem Suchařípou, se již blíží důchodovému věku, aniž by
zmoudřel; hezká děvčata jej pořád magicky přitahují. Zdá se,
že po výrazové stránce se Chytilová definitivně zklidňuje, i
když v pojetí postav stále nalézáme hravost. Zázemí hledá v
nečekaně navozovaných paradoxech i narůstajících společenských
invektivách, jak je uvolňující se politické poměry osmdesátých
let dovolují. Dodnes oceníme skvěle napsané rozmluvy stejně
jako groteskně snové výjevy a nápadité nakládání s barvou
odění.
Dodat lze jediné: paní Věra Chytilová se zasloužila o český
film. O tom nás přesvědčí i jeden díl z cyklu Zlatá šedesátá,
věnovaný právě jí. S vervou a pověstným ráčkováním tam
vzpomíná, jak celý život vzdorovala mocným tohoto světa...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
