|
|
Jefim Bronfman, klavírní virtuos
Maestro, rok 2014 jste zahájil ve velkém stylu.
Během prvního týdne jste hrál třikrát s Newyorskou
filharmonií. Z Prahy odletíte do Amsterodamu na vystoupení s
orchestrem Royal Concertgebouw a pak, od poloviny února, vás
čeká – opět s Newyorčany – turné po Asii a Severní Americe.
Tokio, Hongkong, Singapur, Toronto… Loni jste touto dobou v
Carnegie Hall završoval „šňůru“ s českou pěvkyní Magdalenou
Koženou. Jak se vám s ní spolupracovalo?
Víte, s Magdalenou jsem nekoncertoval poprvé. Znám se už delší
dobu jak s ní, tak s jejím manželem Simonem Rattlem, pod jehož
taktovkou jsem loni vystupoval s Berlínskými filharmoniky na
britských BBC Proms. Proto si s Magdou rozumíme jako lidé i
jako umělci. A jsme tudíž schopni účelně zkoušet a dobře
koncertovat.
Mluvě o hudebnících z naší země, jeden z nich patřil svého
času k vašim pedagogům. Bylo to poté, co vás v Izraeli přiměl
Arie Vardi hrát nazpaměť. A co se vás v Americe ujal Leon
Fleisher, pozoruhodný muž, v mládí pasovaný na klavírní objev
20. století, ale pak ochrnutý na pravou ruku, jež se mu
uzdravila až po čtyřiceti letech. Posledním z hvězdného
trojlístku se na newyorské Juilliard School stal náš Rudolf
Firkušný. Jak na něj vzpomínáte?
Jako na úžasného člověka. Zároveň noblesního i zemitého,
pokorného i vznešeného. Svým vystupováním dělal čest místu,
odkud pocházel. Na hodiny, které jsem u něj absolvoval,
přicházel perfektně oblečený. Přitom zůstával velmi skromný.
Jednou jsme byli na večeři ve východní části New Yorku. Když
jsme se pak vraceli na Manhattan, pan Firkušný odmítl vstoupit
do taxíku. Trval na tom, že stačí, když pojedeme autobusem.
A teď do třetice o vašem vztahu k českým umělcům. Prý byste se
rád setkal s Milanem Kunderou. Proč?
Četbu jeho knih prožívám stejně citově jako třeba poslech
Verdiho Rekviem. Ale taky stejně pobaveně jako sledování filmů
Woodyho Allena. Nejde jen o to, že je to velký spisovatel.
Pochází ze stejných poměrů jako já, z bývalé východní Evropy,
takže mu dobře rozumím. A navíc tuším, že je to velmi zajímavý
a svérázný člověk.
Předmluvu k anglickému vydání Kunderových Směšných lásek
napsal jeho americký kolega Philip Roth. Ten, který vás
jmenovitě popsal ve svém románu Lidská skvrna. Ústy svého
hrdiny líčí zážitek z vašeho vystoupení. Prý vypadáte spíš
jako ten, kdo by měl klavíry stěhovat, než jako ten, kdo na ně
hraje. A přitom jste famózní. Nástroj vyždímáte do posledního
tónu. Pravý Pan Fortissimo. Co vy na to? A vyříkal jste si to
s Rothem osobně?
Když kniha vyšla, neměl jsem o tom ani tušení. Upozornil mě na
ni kolega. A na jejího autora jsem se nikdy nezlobil.
Koneckonců je pravda, že vypadám spíš jako stěhovák než jako
virtuos. Ale jak mi roky přibývají, hraju víc a víc lyricky.
Svého času se mi poštěstilo se s Philipem Rothem seznámit. A
udělal na mě velký dojem. Potkal jsem spoustu inteligentních
lidí. Ale on vás provrtá pohledem, dívá se do vás a ví, co
jste zač.
Do uzbeckého Taškentu, kde jste se roku 1958 narodil, se vaši
rodiče dostali po nesnadné pouti životem. Vaše maminka, která
vás i vaši sestru jako první zasvěcovala do hudby, ztratila
svého muže za druhé světové války. Zajali jej Němci. Uprchl
jim, urazil tisíc kilometrů zpět do Moskvy. Tam jej ale zatkli
pro změnu Sověti. Domnívali se, že je německým špionem, a osm
měsíců jej krutě vyslýchali. Když se pak rodina zázrakem znovu
spojila, našel otec nové zaměstnání právě až v Taškentu. Žil
jste tam do svých patnácti, než jste roku 1973 směli
vycestovat do Izraele. Chtěl byste se tam ještě někdy znovu
podívat?
Klidně. V tomto smyslu jsem za sebou nezabouchl dveře. Určitě
bych zjistil, jak moc se Taškent od našeho odjezdu změnil.
Nejen proto, že jsem jej tehdy vnímal chlapeckýma očima. Řeknu
vám, docela by mě to srovnání zajímalo. A třeba se někdy najde
trochu času, abych se tam vypravil.
Jeden z vašich nejslavnějších krajanů, spisovatel Alexandr
Solženicyn, byl po vystěhování z někdejšího Sovětského svazu
Západem rozčarován. Dá se předpokládat, že některé z jeho
pocitů jste sdílel také vy?
Nedá. Nečekal jsem totiž, že na Západě najdu ráj na zemi,
vysněnou Utopii. Hledal jsem svobodu, která mi v rodné zemi
chyběla. A tu jsem v novém působišti našel. S panem
Solženicynem jsem bohužel neměl nikdy možnost hovořit. S jeho
názory nejsem podrobně obeznámen, a proto je nedokážu
komentovat.
Zpět k hudbě, Maestro. Jako vyhledávaný sólista se často
setkáváte s dirigenty. S taktovkou v ruce stáli blízko vás na
pódiu Daniel Barenboim, Valerij Gergiev, Maris Janssons, Lorin
Maazel, Kurt Masur, Zubin Mehta… Dodnes prý z nahrávek
obdivujete, jak uměl orchestr vést Wilhelm Furtwängler. Podle
čeho se pozná skvělý dirigent?
Nechci se kasat, ale teď už jsem schopen to odhadnout po pár
vteřinách. Záleží na tom, co z dotyčného vyzařuje. Jsem si
jistý, že takový Riccardo Muti by uměl sednout ke klavíru a
přehrát i přezpívat celou Wagnerovu operu. Lidé jako on jsou
opravdoví mistři svého řemesla. Ovšem vedle nich, věřte mi,
člověk čas od času narazí i na šarlatány… Můžeme to ale taky
obrátit. Jednou jsem se dalšího z mých oblíbených dirigentů,
Kurta Sanderlinga, zeptal, jaký orchestr považuje za dobrý.
Odpověděl stručně: „Takový, který umí a chce hrát.“
Hudební kritici o vás píší, že jste „nebojácný klavírista,
kterého neodradí sebenáročnější partitura“. Anebo že „tančíte
po klávesách“. A oceňují, že kromě pilířů hudby, jakými jsou
Beethoven, Brahms, Mozart, Prokofjev či Bartók, se věnujete
též interpretaci soudobé hudby. Na vašem repertoáru najdeme
jména skladatelů, která široké publikum nejspíš nezná. Magnus
Lindberg, Marc-André Dalbavie, Marc Neikrug či váš vrstevník
Esa-Pekka Salonen. Jak se vám jejich díla studují a hrají?
Jejich hudba mě oslovuje, protože se v ní odráží doba, ve
které žiji. Ale naučit se jejich skladby je někdy očistec. Už
proto, že je často dodávají na poslední chvíli, třeba jen pár
týdnů před premiérou. A nejen to! Klidně mi pět minut po
dvanácté pošlou ještě doplněk. To mi pak nezbývá než cvičit
třeba až do rána. Po turné, na kterém jejich skladbu uvádím,
pak mému tělu trvá skoro měsíc, než se dá dohromady.
Trpíte dosud trémou? A pokud ano, jak ji přemáháte, aby nebyla
svazující, nýbrž motivující?
Míval jsem před koncerty příšerný strach. Osvobodil mě od něj
až Mstislav Rostropovič. Bylo to před vystoupením s Vídeňskými
filharmoniky. Šel jsem za ním celý rozklepaný a povídám:
„Mistře, já jsem příšerně nervózní, co s tím mám dělat?“
Podíval se na mě, usmál se a řekl: „Nic. Prostě si řekněte, že
ať už dopadne koncert jakkoli, půjdeme potom na dobrou večeři.
Nejsme piloti ani chirurgové. Když uděláme chybu, nikdo
nezemře.“
Při jedné příležitosti jste vyměnil koncertní sál za nádražní
halu, a navíc jste tam usedl ke klavíru v oranžovém obleku.
Lidé spěchali do práce, ale mnozí se zastavili a se zatajeným
dechem poslouchali. O co šlo? Proč jste se k tomu uvolil?
Byl jsem požádán, abych pomohl s propagací záslužného projektu
s názvem Food Bank. Akce měla upozornit na to, kolika lidem
napříč Amerikou je třeba sponzorovat stravu, aby nehladověli.
Takže mě oblékli do barev, kterými byl celý projekt zastřešen,
přivezli křídlo do Vanderbilt Hall na newyorském nádraží Grand
Central Terminal a posadili mě k němu. Jeden posluchač ke mně
mezi skladbami přistoupil a povídá: „To je ale překvapení!“ A
já odvětil, že má pravdu: „Samotného mě překvapuje, že jsem
schopen hrát tak brzy po ránu, protože jindy to zásadně
nedělám!“
Začínám chápat, Maestro, proč se jedno víno z kalifornské Napa
Valley jmenuje po vás… Anebo to spolu nesouvisí?
Částečně ano. Ale jde taky o to, že jsem v tom půvabném údolí
několikrát strávil dovolenou. A poznal jsem se tam s Johnem
Kongsgaardem, který nejen že pěstuje víno, ale má ve svém domě
klavír. Jednou jsem dokonce zahrál čtyřem stovkám místních
vinařů v kostele. Nejspíš proto dali pak lahodné směsi
cabernetu s merlotem mé jméno. Či spíše moji přezdívku.
Jiří Vejvoda, publicista
Foto Dario Acosta, archiv a Frank Stewart |
