Číslo 6 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s klavírním virtuosem.
Jefimem Bronfmanem.

V týpí, ve štrúdlárně i ve sklípku

„Ze spánku mě vytrhl tichý hlas a někdo mi zacloumal ramenem. Byly čtyři hodiny ráno a vyšla na mě dvouhodinová služba. V ohni praskala velká polena, která přiložil Hřebík krátce předtím, než mě vzbudil. Vůbec se mi ze spacáku nechtělo, a tak jsem jen vytáhl hlavu a zadíval se do plamenů. Všichni jsme spali hlavami k ohništi, shora bychom vypadali jako paprsky slunce. Sedm postav natažených od ohnivého středu směrem ke stanové plachtě, která tvořila dokonalý kruh, jak se na správné indiánské týpí sluší a patří.“ Zdá se vám, že citujeme z dobrodružného románu? Nikoli. I když dobrodružství zažil redaktor Českého rozhlasu Ľubomír Smatana během svého zimního „putování na přání“ víc než dost...
Nasadil jsem si čelovku, zapnul tlumenější světlo a otevřel knihu, kterou jsem četl dětem před spaním. Má název A přesto říci životu ano, je to analýza duševního rozpoložení vězňů v nacistických koncentračních táborech a napsal ji psychiatr Viktor Emanuel Frankl, který přežil. Docela drsná četba na noc, kterou skautům nachystal jejich vedoucí Martin Fišl alias Condor. Nejmladší skaut Vogo má dvanáct a myslím, že brzy usnul. Ti starší jsou patnácti- až šestnáctiletí, a do kdy poslouchali, netuším. Četl jsem asi třicet minut. Pak jsem usnul i já. S borovým polenem pod hlavou.

Na obhlídkách

Na zimní stanování na Vysočině si s sebou vzal Condor jenom zkušené a starší skauty, kteří vedou mladší a kteří také něco vydrží. Pět dnů a nocí v týpí zase není taková romantická legrace, jak by to mohlo na první pohled vypadat. Ačkoliv bylo jen lehce pod nulou, všichni se v noci ve spacácích kroutili a sám jsem cítil, že vydatný spánek vypadá jinak. Týpí postavili táborníci z brněnského turistického oddílu mládeže Hvězda severu pár kilometrů od vesnice Těchoraz nedaleko Červené Řečice. Místo objevili před pěti lety a usadili se tu díky tomu, že majitel pozemku nechce za nájem ani korunu. „Najít takový flek, kde můžeme pravidelně tábořit, a ještě zadarmo, je velké štěstí,“ říká Condor. Ten mě také jako reportéra Radiožurnálu pozval, abych se podíval, jak takový tábor vypadá. Taková pozvání neodmítám, protože přesně vystihují smysl projektu Zima na přání (v létě to byly Prázdniny na přání). Na stejnojmenný web psali posluchači pozvánky a tipy a mým úkolem bylo splnit jich co nejvíc. Cílem tvůrců projektu, šéfredaktora Radiožurnálu Jana Pokorného a jeho poradce Martina Ondráčka, bylo vytvořit interaktivní pořad, kde by se posluchači stali hybateli dění a ovlivňovali vysílání. Já jsem pak musel zpracovat téma zajímavě, zábavně a tak, aby se něco dozvěděli i ostatní posluchači. Stal jsem se šachovou figurkou, kterou hráči posunovali po mapě České republiky.

Táboření na Vysočině, večer u ohně a výroba indiánských lapačů snů v záři plamenů vypadá velmi idylicky. Také to celkem idylické bylo, jenomže jsem musel měnit působiště skoro každý den. V den příjezdu jsem dvakrát poslal podklady do studia a dvakrát povyprávěl o dvou různých tématech ze skautského tábora. Stejně tak jsem v pět ráno během služby u ohně, kdy jsem měl za úkol jenom přikládat, odeslal další podklady a krátce po sedmé vyběhl do mrazu a opět pohovořil v ranním vysílání Radiožurnálu. Kolem desáté jsem si už balil věci silně nasáklé kouřem, nasedl do auta, které parkovalo pár set metrů od tábořiště a v němž jsem měl schovaný i notebook, a vyrazil hledat hospodu.

Místa poslední záchrany

Bez restaurací, hospod a barů je cesta reportéra v podstatě nemožná, protože jen tam může hledat připojení na wi-fi a zároveň se trochu ohřát. Ještě v létě jsem byl schopen sestříhat některé reportáže v autě nebo někde na mezi, ale žádnou radost jsem z toho neměl. Je to řehole, hledat na obrazovce přesvícená písmenka a odhánět mouchy. O zimě ani nemluvím, bez vyhřátého podniku jste ztraceni. Jelikož s sebou vozím i vlastní modem, bez „wifiny“ se obejdu, ale stůl, židle a teplo je slušný základ.
Z týpí jsem tedy odjel do Humpolce, u náměstí objevil celkem ohyzdnou hernu, ale dostalo se mi pravidelného přísunu čaje a hlavně mi necpali v půlhodinových intervalech jídelní lístek. Po třech hodinách jsem nastříhal reportáž a odeslal ji do studia, odpověděl na všechny maily, ale především prošel pozvánky na webu Zima na přání. Nic nového nepřibylo. Vyrazil jsem tedy na česko-slovenskou hranici, kde mě druhý den čekal silvestrovský výstup na Velkou Javořinu. Jenže jsem ještě potřeboval připravit další vstup do rádia na pozdní odpoledne a do cesty se mi nepostavila žádná pozvánka ani tip. Naštěstí jsme si vzpomněl na léto, kdy jsem chtěl omrknout moravskou Saharu. Zamířil jsem tedy k Bzenci. S přestávkami mi trvala jízda asi čtyři hodiny. Tak tak jsem všechno stihl před setměním. Příchod tmy hrál důležitou roli, celou cestu jsem byl totiž nucen fotografovat. K reportážím a rozhovorům jsem psal pravidelný blog a snímky na něj přidával. Jelikož jsem z praktických důvodů používal jenom iphone, a nikoliv fotoaparát, potřeboval jsem dost světla. I tak jsou některé snímky na hraně, ale vypovídající hodnotu mají a o nic jiného než o doplnění textu mi nešlo.

Na moravské Sahaře jsem pořídil dalších pár fotografií, prošel si pískové duny, pohovořil s lidmi, kteří vyrazili do rozsáhlého a pustého prostoru vyvenčit sebe nebo své psy. Poslal jsem podklady do studia, počkal na rozhovor v pořadí už s třetím moderátorem toho dne, řekl, co mi leží na srdci, a odjel shánět další nocleh.

Kde hlavu složit

Nemohl jsem spát jen tak někde. Podmínkou bylo připojení na internet a snídaně. To mi ušetřilo spoustu času, protože každý večer jsem ještě před spaním musel napsat blog, natáhnout fotografie, naplánovat další den. Do postele jsem zalezl jako obvykle před půlnocí a čekal, co přinese další den.

Ráno jsem naštěstí nemusel vstávat na sedmou ani na osmou a vyřizovat rozhovor s dalším moderátorem. Reportáž jsem stačil natočit a odeslat včas. Která to byla, si už nevzpomenu. Ostatně v tom je také kámen úrazu. Události předchozího dne si během cesty většinou nepamatuji. A je jedno, zdali to jsou letní Prázdniny na přání, nebo Zima na přání. Ještě že jsem si musel vést deník! Nekonečné opakování rozhovorů a reportáží, neustále se střídající lidé, rozdílné prostředí, to celé v pravidelném každodenním několikahodinovém rytmu udělá v průběhu celého putovaní v hlavě docela slušný zmatek. Během prvního týdne mívám pocit, že jsem na cestě už měsíc, a rychle ztrácím ponětí o datech a podobných okrajových maličkostech. Důležitými se stávají jenom časy vstupů do rádia a pozvánky a tipy na webu. Ty se ale v zimě na rozdíl od léta příliš nehromadily. Přece jen má každý před Vánocemi docela dost starostí a nezbývá mu příliš času, aby zval reportéra k sobě domů nebo na horskou túru.
Do kuchyně jsem se ale nechal pozvat mnohokrát. To je to nejlepší, co může reportéra mého založení potkat. Hned druhý den po noclehu v týpí jsem přespal v penzionu v Hodoníně a poté vyšplhal na Velkou Javořinu. Česko-slovenské setkání na vrcholu Bílých Beskyd jsem plánoval už v době, kdy jsem byl zpravodajem Českého rozhlasu na Slovensku. Dostal jsem se k tomu až teď a radost mi kalilo jen to, že kopec byl prostý sněhu a plameny z vatry nebylo přes mlhu skoro vidět. Pár desítek výškových metrů pod vrcholem stojí proslulá Holubyho chata, a když jsem si dával „kapustnicu“, došlo mi, že jsem na Slovensku. Hned jsem si vzpomněl na Českou národní banku. Koruny sice v restauraci brali, ale v kurzu 29 Kč za jedno euro. Také jsem si s chutí zanadával na iphone, neboť po třech hodinách výstupu čerstvým vzduchem při teplotě kolem nuly nevydržel a vypnul se. Pro rozhovor do rozhlasu jsem si musel půjčit od jedné slovenské krasavice její starý telefon. Kdysi jsem ho také měl a mohl s ním zatloukat hřebíky. Vydržel týden bez nabití a ani nízká teplota mu nedělala problém.

Za co může reportér

Když jsem na Velké Javořině konečně všechno vyřešil, vrátil jsem se pod úroveň mlhy do údolí a za pár hodin vešel do další kuchyně, a to v Ostrožské Lhotě na moravském Slovácku. Domů mě pozval učitel Pavel Žajdlík, který moje cesty sleduje už delší dobu, a nejenom v projektu „na přání“. Potkali jsme se kdysi na slovensko-ukrajinské hranici, kde jsem ho jako stopaře naložil a pár dnů vozil na jedné reportérské cestě. Teď mě pozval strávit silvestra v jeho rodné vísce, do sklepa plného vína a pálenky, kde prý bývá dost veselo. Než jsme se ovšem ponořili do sklípku, stal jsem se opět asi na hodinu nespolečenským. Dopisoval jsem blog, natahoval fotografie, abych nezkazil večer kolegyni, která obojí pravidelně noc co noc věšela na web.
Už jsem zažil mnoho různých Silvestrů, ale to, co jsem viděl v místním kulturním domě, předčilo všechna má očekávání. Pro vysílání ideální! Pavel Žajdlík mě tam dovedl dvě hodiny před půlnocí, právě včas, abychom stihli vystoupení členek Českého červeného kříže. Ozvalo se mňouknutí a do prostoru před pódium přitančilo třináct žen v dokonalých černobílých kostýmech. Mašle, krátké sukénky, rukavice a botky, všechno jen černá a bílá. Nejstarším bylo přes sedmdesát. Začaly mňoukat, svádět diváky a tančit kočičí tanec ve vlastní choreografii. To všechno jsem zatepla a v lehkém tónu předával do Radiožurnálu. Na Nový rok ráno mě editor kupodivu vynechal, takže jsem v klidu vstal na osmou a začal psát další blog.

Takhle bych mohl vypočítávat donekonečna, protože jedna událost přebíjela druhou, a jelikož jsem na zimní cestě strávil třicet dva dnů, bylo z toho dobrých devadesát vstupů do rádia. Ovšem jednu příhodu bych rád vypíchl. Podařilo se mi totiž zcela nevědomě zamíchat osudem jedné rodiny. V létě jsem dostal pozvání do nově otevřené štrúdlárny v Benešově u Prahy. Otevřela si tu živnost Eva Brabcová. Kvůli šikaně opustila slušně placené zaměstnání ve vydavatelství a v téměř padesáti letech rozjela vlastní výrobnu s jednou plynovou troubou a jednou lednicí. Reportáž slyšela i Marta Randusová z Nového Jičína. Také už měla plné zuby svého zaměstnání v účtárně, a tak se domluvila s manželem a odjeli do tři sta dvacet kilometrů vzdáleného Benešova na zkušenou. V prosinci už Marta Randusová otevřela u náměstí Krámek pod věží a začala prodávat štrúdly. Hned mě pozvala na ochutnávku. „Krámek pod věží je můj splněný sen,“ říkala mi začínající pekařka a já doufám, že ji to v budoucnu nebude mrzet.
Takže i takové jsou cesty na přání, které jsem v létě a v zimě během devadesáti šesti dnů na vlnách Radiožurnálu projel.

Ľubomír Smatana, redaktor ČRo Radiožurnál

Snímky Ľubomír Smatana