|
|
Proměny malíře Kotíka
V pražském Veletržním paláci je do 23. března 2014 k vidění
rozsáhlá retrospektiva malíře Jana Kotíka (1916–2002). Jeho
dílo si našinec spojuje především se Skupinou 42, s její
civilistní výrazovou notou a městskou tematikou. Výstava ale
ukazuje, že tahle etapa z válečných let byla v Kotíkově díle
jen jednou z mnoha. A možná ani ne tou nejdůležitější.
Kotík pocházel z umělecké rodiny. Jeho otcem byl malíř
Pravoslav Kotík (1889–1970), autor slavného Modrého koníka,
jedné z podstatných prací české avantgardy. Jeho synem je Petr
Kotík (1942), skladatel a dirigent nové hudby. Jeho vnukem byl
pak předčasně zesnulý konceptualista Jan Jakub Kotík
(1972–2007), kterého nedávno záslužně připomněl pražský DOX.
Ty zběžné charakteristiky neuvádíme nadarmo. Osobnost Jana
Kotíka totiž vystupuje z bezejmenné pražské výstavy jako svým
způsobem všeobjímající, syntetická, jako bod, kolem nějž
kroužily do jisté míry i aktivity dalších rodinných členů.
Za studií na pražské Uměleckoprůmyslové škole se Kotík
vyrovnával s odkazem prvorepublikové avantgardy, zejména s
lekcemi kubismu a surrealismu. Rovněž v jeho díle rezonuje
nesmírně silný vliv, který měli na české umění první poloviny
20. století Picasso a Dalí. Ovšem podněty picassovského
surrealismu nevedly u Kotíka dál než k řemeslně zvládnuté
variaci. Zato vlivy Dalího, zejména v některých kresebných
etudách zkraje padesátých let, kdy měl Kotík blízko k
aktivitám kolem pozdního Karla Teiga, přetavil umělec v
suverénně zlověstné a úzkostně přesné „obrazy své doby“. Od
poloviny padesátých let pak Kotík zvolna opouštěl dobyté
postavantgardní pozice a mířil jinam, do hájemství abstraktní
malby.
Zlomy a příběhy
Podobně ostré zlomy provázely další půlstoletí jeho tvorby s
jistou pravidelností: poté co vytěžil jedny výrazové možnosti,
našel spontánně možnosti jiné, leckdy úplně odlišné. To dělá
jeho tvorbu vnějškově nesourodou, rozbitou na desítky
„ostrovů“, které možná trochu natruc diváckému očekávání
vyhlásily samostatnost. To zřejmě motivovalo kurátorku výstavy
Ivu Mladičovou k představě, že chronologie není u Kotíka na
místě. Vývojovou logiku jeho díla nebrala na zřetel a
jednotlivé práce poskládala podle svého gusta, respektive
podle své představy o motivických nebo tematických
souvislostech napříč časem. Výsledek není jaksi na místě.
Kurátorská svévole diváka nezajímá. Zajímá ho umělecká práce,
její postupný růst, ať je na první pohled jakkoli nespojitý.
Přelom padesátých a šedesátých let byl u Kotíka ve znamení
hektického hledání. Vedle různých forem abstrakce svižně
zpracovával po svém jednu dobovou tendenci za druhou: od
různých podnětů, které přinesla celosvětová vlna takzvané
experimentální poezie, po art brut nebo „poučený“
primitivismus Kleea či Miróa. Nebyl v tomhle intenzivním
pátrání po nových možnostech sám, výrazově nablízku mu byl
třeba Ladislav Novák. Po odchodu do německého exilu na sklonku
šedesátých let pak přišlo dramatické zklidnění. Kotíkovy práce
následující dekády lze redukovat na trojčlenku: minimalismus –
geometrická abstrakce – koncept. Příznačný pro tuto první
desetiletku ve svobodném světě je cyklus dvaapadesáti
trojúhelníků interpretovaných na nejrůznější způsob různou
technikou (Příběh trojúhelníku).
Otevřený proces
Osmdesátá a devadesátá léta působí v rámci pražské
retrospektivy Kotíkova díla jako nejméně zajímavá. Návraty k
některým dříve osvědčeným technikám a postupům se v novém
podání příliš neosvědčily: jeho dvoj- i trojrozměrné práce,
zejména různě nabarvené skládačky z překližek, jsou strnulé,
chladné, unavené, schází jim někdejší výrazový elán i obsahová
naléhavost. „Proces simultánních proměn“, o kterém Kotík
mluvil v souvislosti s formální různorodostí své tvorby, tedy
nedošel nějakého jasného završení. Zůstal nadále otevřený.
Jako miniaturní krabička, v níž se krčí pomuchlaná kresba
uhlem – zřejmě poslední práce, kterou Jan Kotík za svého
dlouhého a plodného života realizoval.
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik
|
