|
|
 Užívej si, dokud ti to věk dovolí
Do komedie Užívej si, co to jde, kterou v neděli 19. ledna ve
20.45 uvádí ČTart, se Woody Allen již neobsadil, naopak
„svého“ typického hrdinu svěřil Larrymu Davidovi, jenž ho
vybavil možná větším šarmem, nežli by to učinil sám Allen.
Borise Yellnikoffa proměnil ve vysokého, plešatého pána za
rozhraním stáří, obdařil jej záchvaty strachu z náhlého skonu,
morbidními průpovídkami i groteskní pýchou na svůj údajně
geniální intelekt. V tomto dobře vyhmátnutém povahopisu
komentuje nejrůznější dění kolem sebe – a zvláště pak vlastní
osudy, pohlcené bezpočtem trapností. I tentokrát zaznějí
obvyklé allenovské obsese, navíc rozšířené o náboženský
fanatismus a zálibu ve střelných zbraních.
Boris se totiž zapletl s mladičkou Melody (Evan R. Woodová),
jež utekla z domova, kde byla deptána náboženským fanatismem
rodičů. Poskytl jí ubytování, celý blažený, že dívku může
hníst a tvarovat, dokonce se s ní ožení. Vše se zamotá v
okamžiku, kdy do Borisova bytu dorazí dívčina pobožnůstkářská
matka, která se pokoušela dceři sehnat vhodnějšího partnera, a
poté i otec.
Allen, věren tradicím mírně pohoršlivé komedie mravů, ovšem
vše dovádí do groteskní nadsázky, v níž zpochybňuje tradiční
„křesťanské“ ctnosti: v matce Melody znenadání vytryskne
náruživost umělecká i sexuální (po boku dvou milenců), v otci
se naopak probudí homosexuální sklony...
Allen ovšem ironicky pohlíží i na hlavního hrdinu. Boris, jenž
rezignoval na svou univerzitní dráhu, se pravidelně schází a
diskutuje se svými kavárenskými kamarády, což tvoří jakési
předěly ve vyprávění: zážitky s Melody se začínají odvíjet
jako pikantní Borisova vzpomínka. Zejména tehdy se obrací – ve
zjevném ozvláštnění brechtovského rázu – přímo k publiku, když
je výslovně oslovuje jako svědka nynějšího nebo nedávného
dění, svěřuje se s pochybnostmi a nadějemi, přiznává pošetilá
očekávání.
Boris vyhlíží, jako kdyby si byl vědom, že je součástí
jakéhosi představení, a viděl, kdo se na něho v publiku dívá,
zatímco ostatní jeho počínání zpochybňují, neboť je považují
za bláznovské. Okázale šťastným, ba „politicky korektním“
rozuzlením veškerých osudů zde zúčastněných postav, k němuž
dochází v závěrečné sekvenci, se pak Woody Allen zjevně
vysmívá happyendovým klišé, ovšem činí tak s potěšením
světaznalého skeptika.
Tato zručně napsaná a zejména vtipnými dialogy opatřená
veselohra jistě nepatří k Allenovým nejlepším položkám (kam
lze naopak zařadit minulou neděli vysílanou Annii Hallovou),
avšak každopádně pobaví. A to výtečně. Bezmála osmdesátiletý
režisér dokazuje, že umí natočit lehkonohou zábavnou hříčku,
jakou by mu mohl závidět leckterý z mladších kolegů (o českých
nemluvě).
Jan Jaroš, filmový publicista
|
